„Za mým odhodláním stojí plyšák od cizích lidí, který mi jako tříletému klukovi na onkologii udělal nepopsatelnou radost“

Michal jako malý chlapec poté, co abslvoval náročnou operci, která mu zachránila život (vlevo). A následně již jako dospělý zdravý aktivní sportovec (vpravo). Jizva se ale stala jeho součástí i symbolem toho, že vše se dá překonat.

Jaké to je snažit se vybrat peníze pro cizí? Co motivuje člověka k tomu založit sbírku jen proto, aby udělal radost nemocným dětem? Po přečtení tohoto článku možná získáte pocit, že je lepší se na takovou snahu vykašlat. Nebo vás naopak inspiruje odhodlání a píle člověka, který svou paličatostí a vytrvalostí dokáže rozzářit nudný nemocniční den stovkám onkologických dětí, mezi které sám patřil. Možná mu pomůžete dojít úspěšně do cíle. Doktoři mu nedávali šanci na život. On sám nejlíp ví, že zázraky se skutečně dějí.

Michalovi byl ve třech letech diagnostikován Wilmsův tumor. Poměrně vzácný ledvinový nádor, který postihuje především děti v předškolním věku. Nádor dorostl do velikosti 18x21 cm, napadl okolní lymfatické uzliny a na osmi místech metastázoval do plic. A to všechno tiše a nenápadně: „Z ničeho nic jsem začal být unavený, začaly mě bolet nohy, nechtěl jsem si ani hrát. Vždycky jsem byl aktivní dítě a najednou jsem byl apatický. U lékaře se zdálo všechno v pořádku. Ale na základě toho, že jsem dva dny nebyl „na velké”, měli podezření na zvětšená játra. Poslali mě tedy na dětskou kliniku a na vyšetření zjistili, že není vidět ledvina,“ popisuje mladý sportovec události, které mu v dětství otočily život vzhůru nohama.

Když jste malí, o smrti nepřemýšlíte. Přemýšlíte spíš o tom, jak zabít nudu

Michalova pravá ledvina doslova přestala existovat, zničil ji nádor. Lékaři jeho maminku připravovali na variantu, že jde o definitivní konec. Tuhle zprávu nejen, že žádná máma nechce slyšet, ale také si ji nemůže nikdy připustit. Protože naděje je to, co dává sílu hlavně jí. To ona je tím, kdo musí věřit a bojovat. „Dítě to zas tak moc nevnímá. V nemocnici byla herna s nějakými hračkami, byl tam starý počítač. Základní vyžití tam bylo. Měli jsme radost z každé maličkosti. Jiná doba ale nabízí jiné možnosti.“

Michal Sláma je přesvědčený, že pomoci může každá maličkost. On a jeho přátelé ze spolku Olomoučané se zeptali nemocnic, jak by případnou vybranou finanční částku využily. Motol odpověděl, že rekonstruují dětskou hernu a peníze by šly na její vybavení. A tak to vzniklo. Právě tam pramenil cíl jejich sbírky na dárcovské platformě znenáze21, která je aktuální až do Nového roku.

Pamatuju si z pobytu v nemocnici pár drobností. Ale darovaný plyšák je vzpomínka nejsilnější

„Z pobytu mám nějaké útržky. Pamatuji si jednu z operací, když mě vezli na sál. Pamatuji si některé lidi, ať už jednu sestru z personálu nebo jednu holčičku, se kterou jsem tam trávil čas. Pamatuji si hraní na počítači. Jsou to takové náhodné vzpomínky, jak jsem utíkal sestřičkám na kapačce. Jak mi máma dávala na výběr, jestli chci koupit pistácie, nebo koblihu. Nejsilnější vzpomínka ale na to, když nějací lidé donesli do nemocnice plyšáky a rozdali nám je. Pamatuji si, že jsem z toho měl obrovskou radost. Bylo to jako Vánoce.“ Popisuje Michal příčinu vnitřní potřeby „něco udělat“. Pobyt v nemocnici mu přišel normální i díky tomu, že tam byly jiné malé děti. Ale hlavně celý rok i jeho maminka. Zpětně si uvědomuje, jak moc to muselo být celé náročné právě pro ni. „Máma mi vyprávěla, že tehdy do nemocnice lidé sem tam donesli pytel hraček a sestry jej schovaly s tím, že nám je budou dávat třeba za odměnu. To máma dodnes těžko nese, protože ona by to dětem rozdala okamžitě,“ usmívá se Michal.

I když Michal při mluvení o ročním pobytu v nemocnici působí vyrovnaně, o samotě v něm někdy vzpomínky vyvolávají stavy na hranici deprese. Přiznává, že je rád, že některé vzpomínky jeho mozek vytěsnil. Plně si i dnes uvědomuje, co nemocní lidé a jejich nejbližší musí v nemocnici prožívat, a právě to je jeho hnací motor k úspěšnému dokončení sbírky. Jak ale sám říká, snadné to není a občas takové úsilí přináší i zklamání.

Jel jsem 24 hodin na kole, abych upozornil na sbírku. Bohužel to někteří novináři příliš nepochopili

„Nemůžeme konkurovat velkým sbírkám spojeným se známými jmény a organizacemi, se kterými se teď před Vánoci tradičně roztrhl pytel. Zkoušeli jsme oslovit některé „influencery“ v oblasti sportu, a ačkoli akce měla spíše pozitivní ohlas, přímou spolupráci jsme nenavázali. Podařilo se nám akci dostat do médií, ale novináře především zajímal pokus o rekord, ani ne tak sbírka samotná. Trochu nás mrzí, že od některých novinářů nám bylo sděleno, že Praha chce upozadit sbírku a vyzdvihnout pokus o rekord. Samozřejmě jsme byli rádi za každou mediální zmínku, ale sbírce to trochu uškodilo. Oslovili jsme také několik desítek firem, větších či menších, dokonce i výrobce spinningového kola, na kterém jsem jel rekord.

Samozřejmě jsme mohli zaplatit rozsáhlejší online reklamu, ale přišlo nám to nekorektní. Stejně tak jsme si mohli zaplatit poplatek za oficiální zapsání mého rekordu, ale přišlo mi to příliš. Daleko příjemnější bylo, když mi přátelé z Činkárny udělali neoficiální certifikát o zdolání rekordu a každý se mi na něj podepsal. Zarámuji si jej a vyvěsím v Činkárně.” Michal totiž v rámci sbírky zdolal český rekord v nonstop jízdě na spinningovém kole. Z jeho sedla sesedl na začátku prosince po 24 hodinách jízdy, kdy vydržel šlapat bez jediné přestávky i celou noc. Lidé ho sledovali a povzbuzovali v přímém přenosu i za výlohou jeho posilovny na Masarykově třídě. Svým úsilím chtěl poukázat právě na sbírku, která má pomoci onkologicky nemocným dětem, jelikož jedním z nich byl tenkrát i on. Umožnit jim trávit nekonečný čas v nemocnici s nějakým rozptýlením.

Vybrané peníze rozdělíme do dvou nemocnic. Udělají radost více dětem

„Původně jsem chtěl sbírat pro nemocnici v Motole, protože jsem se tam léčil. Lidé ze spolku Olomoučané ale navrhli, že proto, že jsem studoval, žiju a podnikám v Olomouci, bylo by vhodné zahrnout i olomouckou dětskou kliniku. Výběr to byl těžký, nemůžeme pomoci všem. Nepořídíme sice vybavení celé herny, ale jistě se dají uhradit drobné předměty, hračky či služby, které dětem poskytnou rozptýlení. Tak, jako mi poskytl rozptýlení darovaný plyšák, když jsem byl sám hospitalizovaný.“

Žádné dítě nechce nehnutě ležet a čekat na kapačku nebo suchý rohlík

Máma se vždy snažila dělat, že to není nic tak neobvyklého, tak vážného, a já to díky ní tak vnímal. Sestry se chovaly spíše jako učitelky ve školce. Rozhodně nedávaly najevo, že člověk leží na smrtelné posteli. Pamatuji si, že na kanyle jsme měli barevné špunty. Sestry nám sice napíchly kapačku jako kráva, ale mohli jsme si vybrat špuntík. Nejvzácnější byl ten bílý,” směje se Michal Sláma a dále dodává: „Samozřejmě rozptýlení to může všechno usnadnit. Nikdo nechce ležet nehnutě na posteli a čekat, až mu přijdou napíchnout kapačku nebo přinesou suchý rohlík. Otázka rozptýlení bude v nemocnicích vždy aktuální.“

Děkujeme vám, že vám na druhých záleží. Děkujeme, že s námi pomáháte a měníte osudy druhých.