Lidi od pyrotechniky neodradí ani vážné úrazy nebo podpálený barák. Kvůli zvířatům se jí nevzdají

Věra Aladzasová založila spolek v roce 1988. Stará se o stovky zraněných divokých zvířat, těch od zemřelých majitelů, úředně zadržených, zvířat s poruchami chování, i o exotická zvířata, kterých se zbavují majitelé. Sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Čtyři placené pracovníky a dva brigádníky na pomoc s mláďaty musela propustit. Sama sobě nezvládne platit více než čtyři tisíce měsíčně. O dovoz krmiva se stará její 91letá matka. Kromě sil jim docházejí i peníze. Potřebují nutně přistavět voliéry, bazénky pro vodní želvy, větší zimoviště. Teď ale hlavně potřebují přežít zimu. A právě proto žádají o pomoc dárce na znesnáze21.

Na jaře to budou tři roky, co najdete tuto třetí nejstarší záchrannou stanici zvířat v Česku na pozemku Správy železnic. Za dobu své existence se stěhovala už 6x. Za sousedy má dnes nádraží Praha Libeň, sběrný dvůr a třídící halu Pražských služeb, areál firmy SKANSKA a rušnou ulici. Ve zděné budově bývalých dílen najdete zimoviště pro teplomilná zvířata, a sklad krmiv a materiálu. A také malý byteček paní Věry, který vznikl z bývalé kanceláře dispečera. Pokud budete chtít záchrannou stanici navštívit „po svých“, čeká vás 57 schodů. V případě, že pojedete autem, musíte to stihnout do 16 hodin odpoledne, protože pak sousední firma zavírá bránu.

„Když navážíme krmivo, materiál, nebo má přijet cisterna, jelikož tekoucí vodu tu nemáme, znamená to hlídat čas. Je tu málo prostoru, potřebovali bychom přistavět voliéry, bazénky pro vodní želvy, větší zimoviště atd. Aktuálně je tu asi 400 zvířat, hlavně ptáků a plazů,“ vysvětluje veterinární technička Věra Aladzasová, která díky své profesi sama zvládne obvazy, vyplachování ran i píchání injekcí. Když je třeba, zavolá veterináři a zkonzultuje dávku léků. Někdy ale pomoc veterináře přece jen potřebuje: „Dostanou se k nám volně žijící zvířata, hlavně sražená autem, popálená na drátech elektrického vedení, chycená kočkou či psem a podobně. Nebo mláďata vypadlá z hnízda či zatoulaná od rodičů. Bohužel také mláďata lidmi zbytečně sebraná – to hlavně zajíčci, z hnízd vyletující mladé poštolky, kavky, kosi a sovy, a někdy i srnčata. Průměrná doba pobytu do vypuštění je několik týdnů až dva měsíce, u ježků pak přes zimu. Některá zvířata se ale do stanice dostanou v takovém stavu, že už je zachránit nelze a veterinář je musí utratit.“

Nebudu nikomu promlouvat do duše. Informace jsou dostupné. Lidi od pyrotechniky neodradí ani vážné úrazy, nebo podpálený barák. Kvůli zvířatům se jí nevzdají. Ať si zajedou do Chersonu. Získají poněkud jiný pohled na to, když někde něco bouchá.

Odpalovat pyrotechniku v parku nebo na zahradě je kruté. Nocující ptáci, veverky a další zvířata to vyděsí a bezhlavě prchají pryč

Právě v období zimy se do záchranných stanic v Česku dostávají zvířata, která se zraní nebo vyčerpají při vyděšení ohňostroji a petardami. Nejen ve velkých městech, ale i na zahradách rodinných domů může mít taková lidská kratochvíle pro divokou zvěř fatální následky: „Strach mají zvířata ve chvíli, kdy to bouchne hned u nich. Kdysi, když město nechalo odpálit ohňostroj z hladiny Vltavy, přišlo o život několik labutí. Ale jinak to vnímají podobně jako bouřku. Čili je kruté odpalovat pyrotechniku v parku, na zahradě a podobných místech, kde mohou nocovat ptáci, veverky a další zvířata, která se vyděsí a bezhlavě prchají pryč. Na druhou stranu třeba uprostřed fotbalového hřiště, na velkém prázdném parkovišti, nebo ze střechy vysokého paneláku raketami a petardami tolik škody neuděláte,“ komentuje aktuální období dělobuchů a ohňostrojů Věra Aladzasová.

Spolek jsem založila proto, abych mohla získat kuřecí krky pro dravé ptáky. Jinak to dříve nešlo

 Pomozte exotickým a divokým zvířátkům ve Vysočanech přečkat tuhou zimu
21 %

Pomozte exotickým a divokým zvířátkům ve Vysočanech přečkat tuhou zimu

Zimy se bojí více z jiných důvodů. Znamená pro ni shánění 50 000 korun na topné dřevo, večerní přemáhání spánku s vědomím, že musí ještě dojít přiložit a strach z chřipky, která by jí péči o zvířata znemožnila. Roční náklady na provoz jsou kolem 500 000 korun. Minimálně. Potřebovala by aspoň o čtvrt milionu víc, aby mohla najmout člověka, který by jí občas zastoupil a ona si mohla odpočinout. Spolek paní Věra založila v roce 1988, ale s péči o zvířata začala už pět let před tím. Vyléčit třeba sýkorce zlomeninu znamenalo udržet ji tři týdny v kleci naživu a přimět ji, aby žrala a nešílela strachem. Ještě vyšší level péče znamenala například zraněná vlaštovka, chřástal nebo potápka. Najít na tehdejším trhu náhradní krmiva, alternativu mléka pro osiřelá mláďata, najít veterináře, který je dokáže vyléčit… to vše byla pro paní Věru výzva. I když přiznává, že s věkem zkrátka ubývá sil, druhým dechem dodává, že má hlavu plnou dalších plánů a projektů, jako za mlada. „Založit spolek byl jediný způsob, jak získat krmivo. Kuřecí hlavy z porážkové linky v Praze 4, Libuši. Od začátku jsme pomáhali hlavně dravým ptákům a kupovat v běžných obchodech třeba kuřecí krky se prodražovalo (stály tehdy 3 Kčs za kilo a můj tehdejší plat laborantky ve veterinárním vyšetřovacím ústavu byl 1 200 korun měsíčně). Odpadní maso, tedy i ty hlavy, mohla odebírat jen socialistická organizace. Po pěti letech, kdy jsem o zvířata pečovala jako fyzická osoba, to tedy byla jediná možnost,“ vzpomíná na nelehkou cestu za svým snem, kterému dodnes obětuje většinu svého času. Se všemi svými zvířaty mluví. A některá dostávají jména. Například hroznýši a suchozemské želvy, velcí papoušci a z divokých ptáků ti, kteří pro následky úrazů nemůžou být vypuštění: „Často používám jako jméno zdrobnělinu druhového názvu – poštolka je Poštolínek, hřivnáč Hříváček, a tak. Ale třeba vrána šedivka bez kusu zobáku je Berolínka, protože jsem ji přivezla z Berlína, kde ji srazilo auto. Mluvím se všemi, jak se o ně denně starám.“

Hady a želvy vozím na veterinu tramvají na vlastním těle, aby neprostydli

Ranní vyhrabávání dřeva ze sněhu, roztápění kamen, zamrzající voda, nošení konví, příprava dříví na noc do obou místností zimovišť. To vše, vedle péče o zvířata, musí Věra v mrazivých dnech řešit. Zima ale znamená patálie i při výpravách na veterinu tramvají, kdy hady a želvy vozí na svém těle, aby neprostydli. Krátký den komplikuje jakoukoli činnost. Včetně rozmrazování denní dávky krmných kuřátek. Peníze by Věrce a jejím zvířatům ubraly mnoho starostí. A nejen peníze, ale i lidská pomoc: „Uvítali bychom několik dobrovolníků s autem ochotných zastoupit moji máti. Přece jen závislost na jediné řidičce staré 91 let je neudržitelná. Já sama řídit nemůžu – nevidím na jedno oko. No a taky by se hodil ještě nějaký řemeslník, aby to všechno nestálo jen na tom jediném.“ Svěřuje se Věra Aladzasová, která se v současné době sama stará o čtyři sta kusů zvířat v nouzi.

Pokud jste dočetli až sem, znamená to, že vám jejich osud není lhostejný. Možná jste to vy, kdo jim dokáže pomoci. Ať už prostřednictvím sbírky, anebo právě pravidelnou fyzickou pomocí.

Moc děkujeme za každý malý příspěvek, který v součtu může pomoci přečkat náročné zimní období této silné ženě a jejím, lidmi odvrženým nebo zmrzačeným, svěřencům.