Hate - czech made

 Komentáře, které se objevují pod příspěvky na sociálních sítích připomínají plivátko, kam si uleví každý, kdo má jed na jazyku. A velmi často způsobem, za který by ho babička nepochválila. Kdo udělá ten unáhlený krok a pustí se do podobné diskuze, vyjde z ní většinou jako vyždímaný idiot s chutí proplesknout se před zrcadlem, aby se probral z té noční můry jménem hate - czech made.

Kde se v lidech bere tolik nenávisti? Říká si člověk, který se unáhleně pustí do pročítání komentářů pod příspěvky o tom, jak Franta ubytoval uprchlíky, Česká republika posílá zbraně, Fiala vyrazil podpořit Zelenského, nebo znesnáze21 vybrala miliony na “ty boháče”, co utíkají k nám, aby nám zdražovali benzín a brali práci a peníze.

Asi je lepší kousnout se do pysku a vůbec se do podobné diskuze nepouštět, protože je předem prohraná. Respektive, nemá vítěze. Svou pravdu si zuby nehty udrží každý, ať už je argument toho druhého sebelepší. A když nepomůžou argumenty, je třeba vytasit se s vulgarismy a urážkami. A tak je lepší se do té středověké krvavé lázně zvané “komentáře” vůbec neponořit. Jenže je tu skupina lidí, která reagovat musí a tou jsou správci sociálních sítí, na kterých se příspěvek se stovkami “hejtů” objevil. 

“Teď s Ukrajinou to bylo nejhorší community, co jsem kdy zažila. Komentáře musím hodně často rozdýchávat, kolikrát mám na jazyku odpověď podobnou komentáři plného jedu, ale pak ji smažu,”
svěřuje se se svými pocity Martina Nováková, která denně odpovídá na reakce pod příspěvky na facebookovém profilu znesnáze21. Dárcovské platformě, která za tři týdny války na Ukrajině vybrala od vstřícných lidí už více než deset milionů korun na pomoc těm postiženým válkou. Zdálo by se, že obhajovat něco takového není nutné, opak je ale denním chlebem, který se zajídá, až se z něj navaluje. 

Nenáviď bližního svého, hlavně nebuď trapák sluníčkář!

Je nereálné uvěřit tomu, že každý bude s kroky vlády souhlasit. Je nesmysl přát si, aby všichni lidé chápali útrapy, kterými prochází miliony Ukrajinců zasažených válkou. Je naivní si myslet, že každý bude chtít posílat své peníze těm, které nikdy neviděl a cítí z jejich příchodu ohrožení nebo omezení vlastní svobody. Jenže není v silách jednotlivce vzít všechnu tu negaci ze škatulky číslo dva, vylít si jí na hlavu a vrátit se s okouzlujícím úsměvem a doširoka otevřenou náručí.

Kde končí slušnost a začíná drzost? Kde je ta hranice, kterou může správce sociální sítě překročit, aniž by si koledoval o vyhazov z pozice “copíka” nebo odhlášení sledujícího, kterého by nejraději sám blokoval. Na svém soukromém profilu by to asi vůbec nezvažoval, prostě by agresivního potížistu odebral z přátel, pokud by ho rovnou neposlal do míst, kde to po fialkách nevoní. Jenže tohle není jeho osobní profil a šéf není jeho kámoš ze škatulky číslo jedna, který ho za odvahu a přímost poplácá po zádech. Musí sekat latinu a tou je korektní a vyvážený přístup v reakcích na komentáře. Ať jsou jakékoli. 

Pro mnohé čtenáře je tato úvaha naprosto zbytečná a nepochopitelná. Sociální sítě hloupé a autoři jejich obsahu zaujatí. Jenže tohle je realita 21. století. Stejně, jako jsou neodmyslitelnou součástí diskoték vyhazovači, co v uhlazeném obleku nejdou v případě potřeby pro ránu daleko, součástí sociálních sítí jsou lidé, kteří jsou zodpovědní za reakce na komentáře. Jenže ti nesmí ani zvýšit hlas, natož vykasat rukávy. 

Dřív jsme se při čekání na tramvaj cpali v mlíčňáku smaženkou. Dnes se ládujeme texty v mobilu. Ale prodavačce s krajkou ve vlasech jsme asi nikdy neřekli, že je kráva a ta smaženka je pěkně hnusná. Určitě ne s takovou lehkostí, jako autorovi článku na sociální síti

Zvykli jsme si na to, že ráno na záchodě, po cestě tramvají do práce, v prokrastinaci u pracovního počítače, nebo doma při odkládání večeře pro hlučnou sebranku, rolujeme texty na sociálních sítích a plníme jimi svoje hladové oči stejně, jako dříve umaštěné pusy v mlíčňáku tou nezdravou, ale úžasnou smaženkou s hořčicí.

Krátíme si čas i tím, co není zdravé a co nám vlastně nechutná, jen abychom zabili čas (nebo nahradili čas pro práci) čímkoli jiným. Bereme to množství textu s takovou samozřejmostí, že se ani nepozastavujeme nad tím, že je to práce, kterou někdo odvedl. Která ho živí, které věnoval úsilí, na kterou je hrdý, kterou se snad dokonce snaží “zlepšit svět”.

Pro nás je to jen pár písmen v řadě bez většího významu. Jenže těch pár písmen v řadě zabralo Elišce stejně hodně času, jako Vlastovi dneska v dílně výměna čepů u zákazníkova auta. A asi by se mu taky nelíbilo, kdyby zákazník přišel a při přebírání klíčků automechanika ani nepozdravil nebo si na něj rovnou odplivnul. Protože zrovna nemá den. Napadlo by to běžného řidiče? Udělal by to? Asi těžko. Je to jen tím, že si své auto přebírá osobně, tváří v tvář opraváři? Nebo je to tím, že písmenka v řadě za sebou nepovažuje za stejně hodnotné jako to, že už mu nedrnčí kola, která si sám pravidelně ničil vymetáním výmolů? 

Nejsme připravení konzumovat informace s úrovní zákazníka 21. století

Vypadá to, že jsme si zkrátka ještě nezvykli, že dnes se velká část práce odehrává ve virtuálním světě, který si dokážeme položit do dlaně. A když se nám právě nelíbí, nebo nás zrovna tlačí zapocené koule ve slipech, můžeme si ulevit na všechny strany jak je nám libo. Jako by nás nikdo neviděl. Nejsme ještě připraveni být zákazníky virtuálního světa a chovat se slušně i tam, kde nemusíme pozdravit při vstupu do dveří. Jestli tady je ten zakopaný pes, měli bychom chytit v první řadě za nos sami sebe, protože to je to, co tady smrdí. 

Závist, lenost, hloupost a připos*anost dokáží v člověku probudit středověké pudy. Laskavost to ve své naivitě chuděra prostá nezvládá

Pokud někomu vadí, že jel Fiala za Zelenským, nemusíme říkat že je debil on, nebo autor článku. Pokud máme problém s tím, že Franta ubytoval uprchlíky na svojí chalupě, možná bychom si měli přiznat, že Frantovi nezávidíme Ukrajince, ale chalupu, na kterou jsme buď nebyli schopní vydělat, nebo nám ji sebrala při rozvodu manželka, která si teď užívá s lepším chlapem v našem panelákovém bytě. A jestli nám vadí, že někdo dokáže poslat ze svého platu stovku na jídlo pro děti ve značkové bundě, co nějak moc čisté utíkají před válkou, pak bychom se místo urážlivých komentářů měli možná raději podívat na svoje děti, které usínají v teplé postýlce a poděkovat za to, že pořád ještě můžou. 

Můžeme řvát přes klávesnici mobilu na Fialu, že sem kvůli svojí teatrální loajalitě dotáhne Rusáky. Můžeme mu pomocí desítek vymazleňoučkých emotikonů vylít na hlavu předraženou naftu, kterou noc předtím stoprocentně vlastnoručně přepsal na všech totemech čerpacích stanic v Česku. Můžeme přestat zdravit souseda, protože je ten trapnej sluníčkách, co si pozval do bytu uprchlíky a teď snad na ně ještě bude dostávat příspěvky! Můžeme napsat všem neziskovkám, že jsou zloději, co tahají z lidí s kudlou pod krkem peníze a dokonce svým zaměstnancům za práci dávají plat (zaručeně z jejich peněz samozřejmě). A nebo můžeme jít, dát pusu svým spícím dětem na čelo, a popřát autorovi článku, aby už ta zas*aná válka skončila a i on měl více času na ty své. Někdy se totiž zas*anost odpustit dá.