Pomozme Lucii získat nezbytný lék. Čas běží!

Moje ségra má v těle nádory, je jich hodně a současnej lék už moc nezabírá. Potřebuje jinej, u nás nedostupnej, pojišťovnou nehrazenej a pěkně drahej. Já Vás prosim, jestli rádi přispíváte, přispějte ségře. Jestli rádi sdílíte (nebo jestli jste třeba jenom ochotný sdílet, případně máte rovnou nápad “komu" sdílet), sdílejte. I když je cílová částka fakt velká, drobečky dělají krajíčky, každej příspěvek se počítá.

https://www.znesnaze21.cz/.../pomozme-lucii-ziskat...

Hodně jsem váhala, jestli k tomu napsat něco víc. Ale napsala jsem. A pak hodně váhala, jestli to sem dát. Ale dala jsem. Hlavně protože ségře ten text udělal radost a když řikala: “Hele to přece nevadí, když to někdo nepochopí, on v našich botách nechodil.”, trklo mě to – jakkoliv je tahle blbá situace nepříjemná, je “naše”. A já mám chuť dát najevo, že my, její lidi, jsme v tom s ní.

Moje ségra má v těle nádory a je jich hodně. Na mozku, na míše, v ledvinách, na očích. Prodělala dost operací, měla karcinom v ledvině, přišla o oko. Posledních 9 let měla biologickou léčbu, která jí pomáhala, nemusela furt pod nůž, ale teď už nezabírá dost. Jeden z nádorů v míše nejde operovat ani ozářit, míchu utlačuje, přestávaj jí fungovat nohy a dost jí to bolí. Postupem času to bude horší a bez vhodný léčby nevratný.

Tolik fakta. A za nima moje ségra. Poslední dny jenom tušim, jak je jí z celý týhle sbírkový akce ouzko. Celej život jenom tušim, jak jí asi je. Přirozeně. Nejsem v její kůži. Proto s Váma sdílim jen pár vzpomínek na to, jak bylo v mojí kůži, kdy nám bylo náct, nebo mně i trochu míň.

Moje ségra má v těle nádory a měla je už když jsem byla malá. První její operace, na kterou si pamatuju, pro mě byla důležitá hlavně v tom, že se o operaci, kterou nikdo nikdy nedělal, nějak dozvěděl author.eu. Dali ségře vyprděný kolo, který jsem jí nesmírně záviděla, i když jsem ještě jezdila jenom s přídavnejma kolečkama. Bylo to prostě nefér. A tohle nefér se pak s náma celkem vleklo. To je totiž na tom, když milovanej člověk hodně stoná, kromě toho samotnýho faktu, že je strašně nemocnej, dost velkej vopich. Tohle zatracený nefér, který chtě nechtě mezi Vás postaví zeď. Nedá se to rozdělit jako tabulka čokolády. Napůl. Nebo na čtyři díly, jak nám vždycky všechno doma rozpočítávala máma. Čokoládu. Řízky. Griliášový trubičky. Každej vždycky stejnym dílem. Ale todleto? Ségra dostala celou vzácnou chorobu komplet, dokonce ve všech dostupnejch variantách, a my tři – já, máma, táta – nic. Ségra trpěla hrdinně, táta tiše, máma nasraně, odhodlaně a s vervou nebývalou. Já si připadala, že na to na všechno koukám skrze hrozně špinavý vokno, že jenom šmíruju a dovnitř se mi nechtělo. Léta mi nedošlo, že uvnitř dávno jsem.

Ráda jsem se chovala, jakože vlastně o nic nejde. Když řikali pade na pade, přišlo mi to v pohodě. Jenom ten čas před operací, během operace a po operaci byl jak začarovanej. Chvíli letěl, chvíli se to vleklo a najednou to bylo za ní, i když se zdálo, že nikdy nebude. Jindy jsem úplně zapomněla, že na nějaký operaci je. Nikdy se mi nechtělo na to myslet. Někdy mě to jenom hrozně sralo. Nechtěla jsem se bát. Pro mě byla nemocná odevždycky a navždycky. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že až budu velká, asi už ségru mít nebudu.

Ale naštěstí mám. A i díky ní a všemu, co zvládla a zvládá, je můj život bohatej jak svině. Je mnohem snazší bejt jak Timon a Pumba, Hakuna matata, když žijete od malinka s někym, kdo tohle dokáže, i když mu řikaj pade na pade.

Faktem je, že byly a jsou věci, který jsem na tom, mít nemocnou ségru, měla ráda. Byly to ty okamžiky, kdy jsme se jako rodina museli rozhodnout, jestli se kvůli něčemu rozbrečet, anebo se začít smát. Hurónsky, nepatřičně, nepochopitelně, nekorektně a sebeobranně. A díky ségře, která se vždycky začala chechtat jako první, jsme se občas smáli fakt dost. Třeba když se učila znova jíst a chodit. Naschvál jsme jí do nemocnice nosili jogurty, protože jí nezbejvalo, než si je vleže zasunout do límce na krku a snažit se trefit lžičkou do pusy. Seděli jsme na židličkách u nemocniční postele jako v divadle a napjatě čekali, kde to skončí tentokrát. Mrsk do voka. Plesk na čelo. Bylo to k popukání. A další den jsme zase nesli jogurt.

Chodit jí učil hlavně můj švára. Jim bylo vyšších náct, mně nižsích náct, byli zamilovaný, vysmátý a zdáli se mi trapný. Každej den jí vláčel po nemocničních chodbách v chodítku s takovym elánem a takovou rychlostí, že pravidelně ztrácela papuče, občas i fusekle, aniž by si toho všimla. Nohy jí totiž nedbale plandaly a necejtily. Ale to by nebyla ona, aby to nerozchodila.

Zpočátku bylo i dost srandovní, když ségra, nejhubenější drobítek široko daleko, po jedný z operací žrala jako velryba. Zbodla mísu krabího salátu a pytel rohlíků, načež nás poslala do kantýny pro chlebíčky. O pár hodin později brečela hlady. Prej to je normální, řikali. A pustili jí domů.

Doma už tolik nejedla a hodně se potila, šátek na krku jsem jí musela měnit furt. Nestěžovala si, ale nesmála se, a když řikám mámě, že to je nějaký divný, bolí jí hlava a přešly jí fóry, zjistilo se, že se někdo sek v desetinný čárce u dávkování nějakejch kortikoidů a jí se kvůli tomu nehojí rány, takže chodím několikrát denně ždímat do umyvadla její mozkomíšní mok.

Fóry jsou u mojí ségry vůbec dobrej ukazatel pohody – asi i díky nemoci v ní totiž vykvetl velmi pěknej černej humor pro pokročilý. A taky ukazatel její síly, protože fórky jí nepřecházej skoro nikdy.

A když, tak jenom na chvilku, třeba když kvůli nemoci přišla o oko. Velmi brzy jí ale zase začaly přepadat záchvaty smíchu, když si fungl nový skleněný oko počmárala oční linkou a nešlo jí to umejt, když vyběhla v noci v hotelu na bandu kaličů s nasranou prosbou, že chce spát, ale zapomněla si oko nandat a použila tak důlek jako překvapivě účinnou zbraň nebo když po nějaký schůzce zjistila, že se oko otočilo čelem vzad a měla tak celou dobu velmi zombie vibe.

Leckdy to ale prostě vtipný nebylo. Když bylo zle, náš táta zatínal zuby. Troufnout si a dát mu mezi ně uhlí, plival by diamanty. Jenže experimentuj s někym, na koho jenom pohled bolí. Tuhle nemoc měla i tátova první žena, ségřina první máma. Umřela na ní, když byly ségře dva.

Zatímco táta zuby zatínal, ségřina druhá máma, ta naše společná, zuby cenila. Hryzala osud, žvejkala útrapy a jala se v zubech hory přenášet.

Když nebylo doktorů, když nebylo známostí, když nebylo sociálních sítí, chystala máma balíčky, obálky, dary a chodila po známých i neznámých a hledala pro ségru tu nejlepší péči. Jako puberťačce mi připadalo, že se zbláznila. Kde má nějaký zásady, nějakou důstojnost, to jí to neni trapný? Mámu to tehdy zabolelo fest, ale přesto mi řekla něco, co mi zůstalo v hlavě nafurt a změnilo to můj pohled na ni i na to, co to zásady a důstojnost jsou. Řekla mi přitom jenom, že mám štěstí, že ještě nechápu, že jsou důležitější věci. A že by mi přála, abych to nepochopila nikdy.

Já tady už radši tohle povídání skončim a jeho závěrem to přeju zase Vám. A kdyby přece jenom život nakládal, až ten ocet zkřiví hubu, ať se to dá aspoň polknout a něco si z toho vzít.

Když si rozkliknete odkaz na sbírku, najdete ještě o fous víc informací. Jestli se rozhodnete přispět, sdílet, dát někomu tip na skvělou investiční příležitost, moc Vám, celá naše rodina, děkujeme.

Ségra díky tomu bude třeba schopná dýl pracovat a dělat tuhle společnost přívětivější pro ty, kdo stárnou – no takže ve výsledku pro nás pro všechny. Její práce (ale bez přehánění v jejim případě spíš poslání) je totiž starat se o to, aby se s lidma, který maj do mládí daleko, počítalo, aby se na ně braly ohledy, aby jim bylo rozuměno a aby se mohli cejtit prostě co nejvíc normálně. To chceš.

Vážení a milí dobrosrdcaři,

jsem vděčná a taky hodně dojatá z vaší obrovské vlny solidarity. Děkuji za každou poslanou korunu, děkuji za vzkazy, které píšete a díky moc za sdílení. Vážím si vás všech!

Máme na první krabičku! Hurá!

Ať se vám dobro vrací do vašich životů.

Lucka