Jmenuji se Denisa Malátová, je mi 26 let, ale tento příběh nebude o mně. O to těžší pro mě je ho psát.

Mojí mamince, Veronice Malátové (47), byl diagnostikován karcinom prsu v roce 2017. A od té doby v tom žijeme. Nebudu psát detaily toho boje.

Nemocniční prostředí, operace, jehly, kanyly, 53 cyklů chemoterapií, motivační proslovy lidí, kteří měli to štěstí, že je diagnóza nezasáhla tak tvrdě, paruky, embolie, rozpačité pohledy blízkých a kamarádů, kteří neví, jak se na takové téma reaguje, co se má vlastně říkat. Střídání naděje, kdy to na malý okamžik vypadá, že aktuální terapie zabírá, s oznamováním dalších metastází a největším pocitem bezmoci, jaký si kdo dokáže představit.

Spíš než osobní zpověď by tenhle dopis nejspíš měl být pragmatickou zprávou pro odborníky. (Omlouvám se, píšu ho poprvé.) Čistě pragmaticky tedy mohu shrnout celý předchozí odstavec do diagnózy: metastazující karcinom při BRCA 1 pozitivitě. (Sama jsem BRCA 1 pozitivní, mám ale to „štěstí“, že jsem se já i mí lékaři tuhle skutečnost „díky“ maminčině nemoci dozvěděli.)

Maminka je ve fázi, kdy jí jako nejlepší a šetrná možná alternativa byl doporučen Váš lék Lynparza 150 mg. Když jsem se dozvěděla o verdiktu zdravotní pojišťovny, která odmítá terapii Lynparzou proplatit, dopadla na mě neuvěřitelná beznaděj a vztek na náš zdravotnický systém. Rodiče aktuálně léčbu financují sami jako samoplátci (120 000 Kč/ měsíc), navzdory COVID pandemii se pokoušeli navýšit si hypotéku na bydlení.

A proto jsem si dovolila obrátit se na Vás s prosbou o pomoc.

Často slýchám, že někdo „zvítězil“ nad rakovinou, nebo naopak „svůj boj se zákeřnou nemocí prohrál“. Za ty 3 roky, skoro již 4 roky, kdy ten maminčin „boj“ pozoruji, jsem začala tyhle obraty nesnášet. Zní to, jako by člověk sám mohl ovlivnit výsledek zápasu. Jako by nemoc byla soupeř, kterého porazíme, když budeme dost dobří.

Můžeme být nejlepší na světě. Skvělí rodiče, starostliví potomci, milovaní partneři, výkonní zaměstnanci… můžeme všechno v životě dělat bezchybně. Ale v tomhle „boji“ o to vůbec nejde. Občas nemůžeme dělat nic než doufat, že přijde nějaký zázračný zachránce, a dá nám tu jedinou kouzelnou zbraň, se kterou můžeme zvítězit, nebo alespoň vést ten boj co nejdéle.

Je nefér, že za tuhle samozřejmost musí někdo platit. A zároveň můžu říct bez přehánění, že to štěstí mít nejbližšího člověka u sebe další Vánoce, na další oslavě narozenin… je k nezaplacení.