„Pokud nám handicap a talent otevírá cestu k úspěchu, nesmíme ji propásnout!“

Víte, jaký je rozdíl mezi zdravými a handicapovanými sportovci? Není to talent, nejsou to schopnosti, ani míra odhodlání nebo touhy po úspěchu. Jsou to hlavně finančních možnosti. Ti handicapovaní jich totiž mají výrazně méně. Kluby i sami sportovci jsou nucení shánět peníze velmi obtížně a nezřídka kdy se stane, že cestu za snem zastaví právě bariéra v podobě peněz. Často je poslední nadějí znesnáze21, na kterou se handicapovaní sportovci stále častěji obracejí a zakládají sbírky. A my jsme šťastní, že právě znesnáze21 dokáže tu pomyslnou bariéru zbořit a cestu za snem otevřít.

S handicapovanými sportovci nejezdí vždy realizační týmy složené z odborníků. Vyrážejí s nimi jen ti nejnutnější lidé, kteří musejí zastat hned několik funkcí najednou. Trenéra, asistenta, fyzioterapeuta atd. Jenže paradoxem je, že právě z podstaty svého zdravotního stavu je pro ně pravidelná rehabilitační a fyzioterapeutická péče možná ještě důležitější. Můžeme nadávat, že to je nespravedlivé, můžeme se snažit apelovat na systém, nebo může pomoci se znesnáze21.

Nebýt dárců, můj sen by se pravděpodobně rozplynul

Jedním z mnoha příkladů, kdy právě dárci na znesnáze21 umožnili handicapovanému sportovci jít si za svým snem, je třiadvacetiletá, z 95% nevidomá studentka biomedicínského inženýrství Veronika Kamenská. Je možné, že její jméno máte spojené s něčím úplně jiným. Ano, je to „ta“ tvůrkyně appky NEPANIKAŘ, která dnes pomáhá lidem už ve 150 zemích světa a zachránila do této chvíle stovky lidských životů. Denně si ji na celém světě stáhne kolem sedmi stovek nových lidí. Veronika je ale také úspěšná sportovkyně, která na konci května vybojovala bronz na Mistrovství Evropy v para karate. Vlastně byla historicky první, kdo dovezl v této kategorii do ČR medaili. Jak sama říká, bez sbírky by to ale nešlo.

„Kdybych sbírku na Znesnáze21 nezaložila, na mistrovství bych pravděpodobně odjet nemohla. Přeci jen to není úplně malá částka pro studenta. Když jsem se poté s trenérkou bavila, říkala že kdyby nadace nevyšla, zkusili bychom Národní sportovní agenturu, ale že by to skoro jistě nevyšlo právě proto, že jsme ještě nedovezli žádnou medaili z velkých závodů. Věřím, že se nám příští rok podpora už podaří získat, ale díky znesnáze21 se mi otevřely dveře do profi para sportu,” svěřuje se s vděčností a úctou k dárcům Veronika.

Ačkoli by mnozí z nás předpokládali, že handicapovaný sportovec bude mít ostřejší lokty než zdravý, často tomu tak není. Ne každého překážky posílí, někoho můžou zlomit a postavit do kouta, ze kterého má zúžený pohled na svou perspektivu. Neustálé žádání o peníze ho přestane bavit. Ať už kvůli časové náročnosti procesu, ale i z obyčejné sebeúcty.

Při shánění peněz na svůj sport se handicapovaní sportovci často potýkají s pocitem žebrání

„Přiznávám, že i já ten pocit měla. Přece jen jsou lidé, co to potřebují mnohem víc, říkala jsem si. A s touto myšlenkou jsme bojovali před tím, než jsme znesnáze21 oslovili, ale vlastně i během trvání sbírky. Ale uvědomila jsem si, že lidé si vybrali na co, nebo koho, chtějí peníze poslat. Není to anonymní, znají ten příběh, a to mi asi pomohlo nejvíce. Pokud má člověk hendikep, často ho jako hendikep nebere. Je to něco, s čím prostě žijeme. To, že máme možnost sportovat, je velké plus a pokud se díky hendikepu a našemu talentu/snaze/odhodlání máme možnost někam dostat, neměli bychom tuto šanci propásnout,“ motivuje Veronika ostatní lidi s handicapem, aby svůj sen nevzdávali.

Bohužel ale, jak už jsme zmínili, nerovné podmínky na startovní čáře, vlastně ještě před ní, jsou způsobené nedostatkem peněz. Své o tom ví i Martin Slabý, který na znesnáze21 založil sbírku na podporu týmu Sportovního klubu Jedličkova ústavu v Praze. Jeho členy jsou lidé s tělesným handicapem z řady sportů od atletiky přes bocciu až třeba po lukostřelbu. I on viděl podporu od dárců jako jednu z mála posledních možností, jak jim v seberealizaci a cestě za snem pomoci. „Není to snadné, snažím se oslovovat řadu firem i známé osobnosti. Ale vlastně s minimálním účinkem. Firmy většinou napíšou, že pro letošní rok už mají finanční dary vyčerpané,“ posteskl si Martin, který ve svém úsilí pomáhat handicapovaným sportovcům nepolevuje.

Z Mistrovství Evropy si díky podpoře dárců přivezla Veronika Kamenská spoustu zážitků, ale ten jeden byl samozřejmě nejsilnější. „Přišel až poslední den. Už jsem měla dozávoděno, věděla jsem, že mám bronz, ale asi mi to tolik nedocházelo. Ten moment, kdy mi trenérka řekla: ‚Verčo jdeme si dolů pro medaili!‘, byl asi jeden z těch silných. Po cestě dolů do haly se mi nohy třásly víc, než když jsem měla závodit. Ale ten pocit stát na stupních vítězů s medailí na krku byl krásný.“

Sport je pro mě nejlepší psychohygiena. Život bez něj si nedovedu představit

Jakkoli je člověk navenek úspěšný a spokojený, v jeho nitru se můžou odehrávat věci, o kterých nemáme ani ponětí. Za tím nejširším úsměvem se často skrývá to největší trápení, říká se. Verča ví o tom své nejen díky své vnímavosti, ale i osobním zkušenostem. Sama překonala posttraumatický syndrom a přežila pokus o sebevraždu. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. Její zkušenost jí vyburcovala k tomu pomoci s bitvou i ostatním. I to je důvod, proč kývla na tento článek. Chce motivovat další handicapované sportovce, aby ve svém úsilí nepolevili i přes překážky v podobě peněz.

„Sport je pro mě nejlepší psychohygiena. Nedovedu si bez něj život představit. Přežít COVID mi pomohlp kolo a inline brusle, každý den jsem jela na hodinu až dvě ven. Sport beru i jako odpočinek, během něj vypínám internet a dávám hlavě prostor pro reset. Od té doby, co jsem začala trénovat s reprezentací, jsem měla 4x týdně tréninky karate a do toho ještě 1-2x týdně trénink na kondici. Fakt mi to bodlo, tím, že tréninky karate jsem měla večer, vybila jsem ze sebe vše, co se za den nabalilo a chodila jsem z tréninků spát s čistou hlavou.“

Veronika Kamenská dokáže zázraky také s yoyo. Vlastně je to pro zdravý rozum jen těžko pochopitelné, protože právě tady potřebujete zrak vážně hodně. Ani to ale Verču nezastavilo. Možná právě naopak. „Jo, zrak se tady hodí víc než kde jinde!“, směje se. „Doma, když trénuji musím mít dobré světelné podmínky a kontrast yoya, provázku a podlahy. Však jsme kvůli tomu ke mně do pokoje museli koupit jiný koberec. Ale teď vážně, nikdy mi to nějak moc nevadilo, protože triky jsou ve svalové paměti a velkou většinu zvládnu i se zavázanýma očima. Je teda pravda, že 3 týdny zpátky na Mistrovství Evropy jsem na podiu měla moment, kdy se mi provázky slily do jednoho a moc jsem nevěděla, kde přesně na nich yoyo je.“

Cílová stanice: paralympiáda

Paralympiáda, Mistrovství světa a černý pásek. Kdo nemá sny, ten si je nemůže splnit

Veronika je přesně ten typ člověka, u kterého máte pocit, že co vezme do ruky, to se jí daří. Časopis Forbes ji zařadil do kategorie Třicet pod třicet, která má za cíl upozornit na mladou úspěšnou generaci, motivovat ostatní. Jak Verča říká, ona sama žádný idol nemá. Jejím jediným vzorem jsou její rodiče, v tom, jak jí vychovali a co jí dali. Jde si svou vlastní cestou, na které hledá cestičky, které zatím nikdo neobjevil. Sen ale má. A tím je – jak jinak – paralympiáda. Pokud se zadaří, chtěla by jet v roce 2028 do LA. Další medaili by si chtěla dovézt také z Mistrovství světa. Tím nejbližším snem je úspěšná podzimní zkouška a získání 2. černého pásku.

Verče Kamenské moc přejeme, aby se její sny zhmotnily. A stejně tak to přejeme všem ostatním handicapovaným sportovcům. Pro ty, kteří mají jako jedinou překážku na cestě nedostatek peněz, je tu dárcovská platforma znesnáze21. Tedy VY, dárci, kterým ze srdce za pochopení a podporu děkujeme.