Pomozte oběti znásilnění začít znovu

Karolína byla před necelými 3 lety znásilněna. Jednalo se o velmi ponižující zkušenost, která ji hořce poznamenala. Pachatel dostal absurdní trest. Dnes neví, jestli je víc traumatizovaná tím, co se jí stalo v tom sklepě, nebo vším, co přišlo potom, při opakovaných výsleších na policii, kde ji čekal příběh jak v Kafkově Procesu. Míra bagatelizace jejích výpovědí a manipulace během výslechů byla naprosto neskutečná.

Jak sbírka pomůže?

Vybraná částka půjde na znalecké posudky ve věci náhrady újmy proti pachateli, na služby advokáta, úhradu psychologa a fyzioterapeuta a další náklady, které Karolíně vznikly za poslední tři roky. Zároveň jí pomohou se postavit na vlastní nohy a začít znovu.

Zde je Karolíny zpověď:

Najednou jsem se probudila na zemi v místnosti bez oken. Cítila jsem, že mám kalhoty stažené pod zadek a připadala jsem si jako kus masa. 

Nebyla jsem si v té chvíli vůbec schopná uvědomit, co se děje. Neuvědomovala jsem si, kde jsem, proč koukám na špinavou podlahu, proč ležím na zemi, proč mi někdo tlačí na krk, proč je v místnosti tma, a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě někdo právě znásilňuje. Měla jsem tak strašný strach, že jsem se nedokázala ani hnout, ani ze sebe vydat hlásku. 

Protože jsem ale měla zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství, cítila jsem, že se chci bránit. Že už nechci být jen oběť, která nedokáže nic udělat a které se tohle zase děje.

Sebrala jsem veškerou sílu a začala vykřikovat: „Ne, ne, ne!“ Následně jsem se s pachatelem začala prát, a nakonec se mi podařilo utéct. 

Byla jsem ve strašlivém šoku, a až o pár hodin později jsem se rozhodla, že půjdu na policii. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale bylo mi to jedno, věděla jsem, že to prostě musím udělat a že musím to, co se mi stalo, nahlásit. 

Přijela jsem do Prahy a došla na policejní stanici. Hned ze začátku to bylo velmi stresující. Do místnosti přišlo 10 policistů, z toho jen 1 policistka – žena, všichni se mě ptali na velmi intimní otázky a nebylo vůbec jednoduché tolika mužům vyprávět, co jsem právě prožila, co do mě kdo strčil a jak hluboko. Bylo to strašné, ale to jsem ještě netušila, že právě tento výslech bude ta nejjednodušší část celého procesu.

Strávila jsem tam celkem 10 hodin, začalo mi být na omdlení, dostala jsem čokoládu a snažili se mě udržet v bdělém stavu a asi ve 2 ráno mě pustili domů. 

Vzhledem k tomu, že se ale znásilnění odehrálo kousek od Prahy a já to nahlásila v Praze, se výslech tedy musel odehrát znovu na příslušné policejní stanici. Kromě toho, že jsem to celé měla absolvovat znovu, mi bylo řečeno, že mě vezmou i na místo činu, abych vše důkladně popsala, což pro mě byla naprostá noční můra. Nedovedla jsem si představit, že do té místnosti budu muset znovu vejít a ukazovat jim, co se tam odehrálo a v jaké poloze jsem ležela. Nakonec ale paní vyšetřovatelka z Prahy zařídila, že jsem tam nemusela jít, za což jsem jí dodnes velmi vděčná, protože si vůbec neumím představit, že bych se tam vůbec přiblížila. Policisté místnost nafotili a já to velmi podrobně popsala. Následně se můj případ mohl přesunout na příslušnou policejní stanici. 

Volala mi nová paní vyšetřující, která po telefonu působila velmi sympaticky. Ptala jsem se jí, jestli mám na výslech dorazit se svým právníkem, přičemž mě ujistila, že to rozhodně není potřeba. Naivně jsem přišla sama, přesně podle instrukcí. 

V místnosti seděla vyšetřující, která už nebyla tak sympatická jako po telefonu, a spolu s ní tam byl právní zástupce pana obžalovaného. Oba před sebou měli kafe a vodu a já nedostala ani to. Vyšetřující si s právníkem tykala, navzájem se oslovovali zdrobnělinami, vtipkovali mezi sebou a já seděla mezi nimi a začala jsem si uvědomovat, že je to všechno velká past. 

Výslech trval 8 hodin a oba mi pokládali jednu otázku za druhou a já vlastně začala mít pocit, že jsem něco udělala já a oni potřebují zjistit něco, na čem by mě mohli nachytat. Stále dokola jsem odpovídala na jejich otázky, ale 8 hodin intenzivního výslechu pro mě bylo psychicky velmi náročných. Brzo jsem z toho začala být unavená, měla jsem strašlivou žízeň a nemohla jsem ani na toaletu. Navíc vyšetřovatelka do záznamu překrucovala moje odpovědi tak, aby zněly víc ve prospěch pachatele, a mě vyčerpávalo neustále opakovat, že jsem to takhle neřekla, a stále kontrolovat, co přesně do záznamu píše.

Už jsem ani nevěděla, jak jí říct, aby do záznamu zapisovala to, co opravdu říkám, abych ji nemusela stále opravovat. 

Právní zástupce pachatele se mě začal velmi familiárně ptát, jestli jsem si jistá tím, co popisuju, že obviněného vůbec neznám a že se jedná o velmi nešťastné nedorozumění. Opakoval mi, že bych si měla rozmyslet, jestli to chci vést tímto směrem. Ujišťoval mě, že je pachatel z celé té situace teď velmi nešťastný, protože má rodinu, a že jestli jsem to vlastně vážně nechtěla. Jeho slova ve mně začala vzbuzovat pocit, jestli někomu neubližuju já, jestli si to třeba sama nevymýšlím. Do toho mi pokládala otázky vyšetřovatelka, která na mě byla velmi nepříjemná a byla to celkově velmi strašná situace. 

Po 8 hodinách jsem odcházela z výslechu s tím, že mi vyšetřovatelka i právní zástupce pachatele sdělili, že se takový případ pravděpodobně ani před soud nedostane, a že je moje úsilí úplně zbytečné. Byla jsem z toho zničená, vyčerpaná, úplně bez emocí, ale sama sobě jsem opakovala, že nemůžu zůstat obětí, která se nebrání, a že musím sebrat veškerou sílu a dotáhnout to do konce, protože nechci žít s tím stejným pocitem, který jsem měla už jako dítě.

Než se věci dostaly do finále, trvalo to téměř 2 roky. Nevěděla jsem, jestli se můj případ vůbec dostane k soudu – natož k nějakému pozitivnímu výsledku, ale nevzdávala jsem se. 

Lidé mají tendenci tyhle násilné činy popírat a bagatelizovat. Mají pocit, že se tyhle věci nedějí, nebo že dějí jen někomu, koho nikdo nezná.

Zůstala jsem tak úplně sama, protože moje okolí popíralo, co se mi stalo. Někdo tvrdil, že mi jde o peníze, někdo mi říkal, že jsem to určitě chtěla, ale protože mám partnera, je mi to trapné přiznat, nebo že jsem si to celé vymyslela. Sváděli to na to, že jsem vystudovaná herečka a že to dramatizuju a že si nacvičuju nějakou roli a že moje emoce nejsou skutečné, protože jsem herečka. Celé to období pro mě bylo velmi osamělé. 

Slyšela jsem i věci jako, co kdyby ten pán šel do vězení a jestli mi to není blbý, že se přece zas tolik nestalo, a že to byla jen chvíle, že je to vlastně stejné, jako když mám sex s někým jiným. 

Takhle zkušenost se podepsala i na mém imunitním systému. Jsem stále nemocná a při větší míře stresu hned onemocním. Vyslechla jsem si proto i věci, jako že jsem líná, a že se chci furt jen válet doma na gauči, a že furt fňukám, a že už je to půl roku potom, a že bych měla být v pořádku a nedramatizovat to. 

I u soudu právní zástupce pachatele neustále zdůrazňoval, že jsem herečka, a že jsem si natrénovala posttraumatickou stresovou poruchu, úzkosti a panické ataky, a že je to pro mě jedno velké divadlo. Snažil se zpochybňovat výsledky odborníků. Vytáhli na mě fotku z nějaké svatby a tvrdili, že když se na ní usmívám, je to důkazem toho, že jsem přece úplně v pořádku. 

Začala jsem se cítit velmi osamělá a začala jsem si to dávat sama za vinu.

Asi jsem vážně neměla do té restaurace chodit. Co jsem si myslela, že?

Nejhorší bylo, že jsem stále na něco čekala. Bylo více výslechů a více odborných posudků a přede mnou stále něco bylo. Skončil jeden výslech a já už byla ve stresu z toho nadcházejícího. Dělo se toho hrozně moc. Během jednoho z výslechů došlo k setkání mě a pachatele před policejní stanicí. Seděla jsem v autě, ale on si mě všiml.

Bez váhání se ke mně rozešel a já začala panikařit, protože tam byla jednosměrka a já neměla, jak se otočit. Začal mi bouchat na okýnko a začal mi říkat, že se přece nic nestalo, že mě jen hladil, a že má rodinu, a že mu jde jen o jeho děti.

Já začala křičet, ať vypadne, že ze mě nikdo nebude dělat blázna, že vím, jak to bylo, a že jestli nepřestane, zavolám zase policii.

Policie mi řekla, že mě pachatel může kontaktovat, kdyby se mi chtěl třeba omluvit.

Říkala jsem jim, že mi přijde naprosto nepřijatelné, aby mi někdo bouchal na okénko, a že se s ním nechci potkávat, že mi to všechno připadá naprosto nereálné, jako by se to dělo někde mimo mě. Byla jsem už z celé situace zoufalá a toho se policista chytil a začal se mě ptát, jak mi to připadá nereálné a že se to teda třeba vůbec nestalo, když mi to připadá nereálné. Tohle moje vyjádření mu přišlo mnohem zajímavější než to, že mi pachatel bouchal na okénko a křičel na mě. A takhle to všechno šlo dál…

Až po čase jsem se úplnou náhodou dostala k Lucii Hrdé a Haně Petermanové, které byly skvělé, a naprosto mi věřily a daly mi naději, nikdy a nikde nezpochybňovaly, co se mi stalo a co jsem říkala. 

Často jsem uvažovala nad sebevraždou, napsala jsem spoustu dopisů na rozloučenou svojí mámě, protože jsem v téhle své situaci neviděla východisko.

Byla jsem na to úplně sama. Jenom proto, že jsem měla tyhle 2 skvělé ženy při sobě, zvládla jsem přežít, ale míra bagatelizace toho, co se stalo, byla naprosto neskutečná. Nechápu, že se něco takového stane a lidé dělají viníka z vás. Výsledkem toho všeho bylo, že pachatel dostal půlroční podmínku a měl mi zaplatit odškodné 100 000 Kč. Já za to byla vlastně ráda, protože jsem se bála, že ho třeba neodsoudí vůbec. To by se možná stalo, kdybych tehdy zůstala jen ležet a nezačala křičet, že to nechci, a tím nevyjádřila nesouhlas. To je možná jediná věc, kvůli níž dostal alespoň tu podmínku.

Mezitím jsem ale přišla skoro o všechny své přátele, protože jsem nebyla schopná s nimi komunikovat, mám různé záchvaty a trpím disociací, přišla jsem o práci, protože nezvládnu pracovat pod velkým tlakem a jsem často nemocná. V životě mi zůstala jen máma a sestra. A za to všechno dostal pachatel půlroční podmínku… 

Ve finále vůbec nevím, jestli jsem víc traumatizovaná tím, co se mi stalo v tom sklepě nebo tím vším, co přišlo potom, a úplně rozumím každému, kdo se rozhodne něco takového nenahlásit, a kdo nechce tímhle vším projít. Je to ponižující, sprostý a neuctivý a je strašně těžký si sám sebe vážit, když lidé okolo vás vaši hrdost shazují a bagatelizují, co se vám stalo.

Byla bych strašně ráda, kdyby se tohle změnilo a kdyby holky, kterým se tohle stane po mně, neměly strach, byly dostatečně informovány a měly jistotu uctivého přístupu. Můžu jen doufat, že sdílení mého příběhu pomůže ke změně k lepšímu.

Pojďme společně Karolínu podpořit. O bezpráví, které se jí stalo se totiž nesmí mlčet!