Operací v zahraničí zachráníme Valentýnce život

Bolí mě bříško.

Touto větou to 13. 5. 2022 pro nás vše začalo. Valentýnka v tu ránu vykašlávala krev, volala jsem ihned záchrannou službu. Po převozu do nemocnice to bylo jako noční můra, do holčičky začali bodat spoustu jehel a potřebuje převoz vrtulníkem. Sice není mojí biologickou dcerou, ale jsem její náhradní maminka, jako kdyby byla moje vlastní. Narodil se nám ještě před dvěmi lety její bráška a nyní si všichni přejeme jen to, aby se Valentýnka uzdravila.

Valentýnka má portální prehepatální hypertenzi (neprůchozí jaterní žíla) a díky tomu jícnové varixy – tepny, které praskly. V České republice je toto neléčitelné.

Dlouhé dny ležela v umělém spánku a já u ní seděla. Ze všech sil vysílající všechnu lásku a zdraví, které umím... Ta bezmoc, že jí neumím pomoct, cítím se velice zoufale. Po 12 dnech jí nakonec z umělého spánku probouzí.

Varixy mé holčičce ale praskly ještě pět krát. Je to ohromně vyčerpávající psychicky i fyzicky, ale nevzdáváme to. Dozvěděla jsem se, že je možná operace Meso-rex bypass na klinice ISMETT v Palermu na Sicílii. Pokud dcera operaci brzy nepodstoupí, brzy dojde k poškození jejích mozkových funkcí – jaterní encefalopatii, selhání jater, sepsi a smrti. Mnozí pacienti již tento zákrok úspěšně absolvovali.

 Je to šance! 

Z nemocnice nás nakonec po dlouhých dvou měsících pustili domů. Valinka má napíchnutý picc v ruce, pro případ, že by bylo potřeba lékaři ihned zasáhnout.

Na léčebné výdaje i vše kolem pobytu v zahraničí se žádné pojištění nevztahuje... Moc Vás prosím, POMOZTE NÁM VALINKU ZACHRÁNIT. Bez ní bych měla v srdci navždy obrovskou ránu.

Pokud budou výdaje menší než vybraná částka, věnujeme ji na pomoc jinému dítěti. Mockrát Vám děkujeme.

Celý příběh naší Valentýnky

V šest ráno mě probudí plácnutí na obličej, otevřu oči a vidím rozjařený úsměv mého skoro dvouletého chlapečka. Koutkem oka zahlédnu šibalský úsměv čtyřleté krásky. No jo, je ráno, tohle už neukecám, a tak vstanu, postupně nás všechny umyju, nachystám snídani. Myšlenky mi utečou k synovi, který včera odjel k moři. Je to poprvé, kdy je na tak dlouho pryč, a ještě tak daleko. Vařím si kafe a ještě zalezu s dětmi do postele, stejně jsme sami a tak se budem chvilku válet. „Bolí mě bříško", začne holčička kňourat a už ukazuje, že bude zvracet. To to pěkně začíná, pomyslím si, zatím co běžíme do koupelny.

Již po cestě si všimnu, že mi mezi prsty prosakuje krev. Srdce mi začne šíleně bušit a do hlavy se nalije krev. Svůj tep slyším v uších. Ve vteřině mi proběhne myšlenka: „Do vany, ať vidíš, co to je.“ Nasměruji dceru ať zvrací do vany a v tu chvilku to přišlo. Z mojí malé holčičky se valila krev, hodně krve. Byla všude! Ve vaně, na podlaze, na mně i na ní. Bože, co se to děje? 

Rychle si umyju ruku a sáhnu do vany, abych se ujistila, že je to opravdu krev. Není pochyb. Letím pro telefon a volám záchranku, popisuji situaci a paní mi jasně sdělí, ať se uklidním, že mi vůbec nerozumí. Snažím se uklidnit a zopakuji, co se stalo. Mezitím kontroluji syna a umývám holčičku. Paní na telefonu mě ujistí, že sanitka už jede. Utíkám zpátky do pokoje, snažím se uklidnit svou holčičku a sama sebe. Moc mi to nejde. Volám mým rodičům, rychle sdělím, co se stalo a žádám je ať přijedou. Vyhazuji věci ze skříně a snažím se najít něco, co bychom mohli v nemocnici potřebovat. Později zjišťuji, že jsem si pro sebe nevzala vůbec nic. 

Sanitka přijíždí rychle, je to muž a žena. Znaleckým okem zhodnotí nadělení ve vaně a ujistí mě, že se malá určitě šťourala v nose a natekla jí krev do žaludku, kterou vyzvracela. Vezmou nás do nemocnice, ale je to stejně zbytečné a mám říct, že chci jít domů. Tak se trochu uklidním a jedeme. U nemocnice předám prďolu babičce a pokračuji. Paní ze sanitky mě opět nabádá, ať řeknu, že chci domů, abychom tam nemusely zůstat. Psychicky se na to připravím a nakráčíme do ordinace lékařky. Odpovídám na dotazy a mezi řečí tedy trvám na tom, že bych teda ráda domů. V tom moje holčička pronese: „Bolí mě bříško.“ Cítím silné bodnutí v žaludku a udělá se mi nevolno. S vytřeštěnýma očima sledují, jak se z její malé pusinky opět řine krev. Doktorka zavelí: „Na JIPku!“ Všichni se dáme do poklusu. Tam znovu odpovídám na spoustu dotazů, do holčičky bodají spoustu jehel a berou velké množství krve. Dělají se mi mžitky před očima a nechápu, jak je to možné, vybaví se mi má káva, která stojí netknutá doma. Přichází třetí vlna zvracení krve a sestra přináší transfuzi, všichni kolem lítají a já slyším, jak doktorka volá vrtulník. Je mi zle, nevnímám nic normálně a nejsem schopna ani uvažovat. Vůbec nechápu, co se děje. Nikdo mi není schopný odpověď, protože to nikdo neví. „Ostrava je odmítla, mám volat do Olomouce.“

„Tak volejte!“

„Bože, do Olomouce? Proč? Co se děje?“

„Nevíme, co se děje, ale nejsme schopni se tady o ni postarat. Ztrácí obrovské množství krve, hrozí vykrvácení. Musíme ji transportovat jinam,“ hledí na mě doktor a zkouší rozpoznat, jestli ho vnímám.

„Do vrtulníku vás nevezmou, ptali jsme se, musíte jet autobusem.“

„Cože? Do Olomouce? Víte, za jak dlouho tam budu?

„Je mi líto.“

Bože to snad ne. Co mám dělat? „Maminko, zeptejte se pilota, minule maminku vzal. Nedejte se,“ usmívá se na mě sestřička a trochu mě vytrhne z mé paniky. Dívám se na svou milovanou holčičku, snažím se usmívat, hladím ji a konejším slovy. 

Do vrtulníku nás pan pilot vzal obě, jsem mu za to velice vděčná. Na JIPce se krvácení opakuje znovu a znovu. Napojují ji na transfuzi a spěcháme na gastro. Po zákroku mi doktor suše sdělí, že tam nic není a musí to být někde výše. V noci se přemisťujeme na sál ORL a doktor hledá tam. Opět nic. Spím asi hodinu na židli opřená o zábranu postele. Je ráno a z mé holčičky se stále valí krev horem i spodem. Dívám se na ni, jak z ní vyprchává život, už nemůže. Dostala asi 15 transfuzí krve. Vykrvácela. 

Primář přiběhne a zavelí: „Musíme znovu na gastro, nevezmu si to na svědomí!“ Po dlouhých 40 minutách vidím svou holčičku intubovanou, zakrvácenou, ale živou. Následně se na mě valí informace, že má portální prehepatální hypertenzi (neprůchozí jaterní žíla) a díky tomu jícnové varixy, které praskly. Budou kontaktovat Motol, protože v České republice je toto neléčitelné. Dlouhé dny leží v umělém spánku a já u ní sedím. Koukám na ni a vysílám všechnu lásku a zdraví, které umím. Neumím ji pomoct, cítím se velice zoufale. Po 12 dnech jí z umělého spánku probouzí.

Dnes je 23. 6. 2022, v nemocnici ležíme již od 13. 5. 2022 a varixy mé holčičce praskly již 5 x. Nepustí nás, protože je to příliš nebezpečné. A tak zůstáváme. Je to ohromně vyčerpávající psychicky i fyzicky, ale nevzdáváme to. Dozvěděla jsem se, že je možná operace Meso-rex bypass na klinice ISMETT v Palermu na Sicílii. Pokud by dcera operaci nepodstoupila, brzy by došlo k poškození mozkových funkcí – jaterní encefalopatii, selhání jater, sepsi a smrti. Je to šance! 

Z nemocnice nás nakonec po dlouhých dvou měsících pustili domů. Valinka má napíchnutý picc v ruce, pro případ, že by bylo potřeba lékaři ihned zasáhnout. Tato nádherná holčička se mi sice nenarodila, jsem její náhradní maminka, ale bez ní bych měla v srdci navždy obrovskou ránu.

Na léčebné výdaje i vše kolem pobytu v zahraničí se žádné pojištění nevztahuje...

Pokud budou výdaje menší než vybraná částka, věnujeme ji na pomoc jinému dítěti. Mockrát děkujeme za každou pomoc.