Hned na úvod chci poděkovat všem, kteří se na sbírce podíleli. Podařilo se vybrat cca 160000Kč. S další finanční podporou z vlastních kapes Michala z Polska, Martina z Čech a mě samotého se podařilo koupit Mitsubishi Pajero, dvě nabíjecí stanice Ecoflow, pořádné pneumatiky do terénu, jídlo a zdravotní pomůcky. A druhá cesta do Lvova byla připravená.

Tentokrát se přidal Martin. Vyrazili jsme v noci, abychom byli na hranicích včas, protože Martin spěchá, aby stihl večerní vlak. Ráno jsme na u hranic v Polsku. Už vím, co dělám, takže vyřízení papírů jde rychle. Dáváme si snídani a jedem na hranice. Nikde nikdo, takže jdeme rovnou na řadu. Vyplním formulář, ale špatně. Když celník vidí, že darujeme auto a vezeme další pomoc, tak nový formulář vyplní sám. Jsme na Ukrajině.

Jelikož mám čas, cestou do Lvova se zastavujeme ve vesničkách a říkáme si, že se těšíme na dobu, až Rusáci odtáhnou a budeme sem jezdit na výlety. Do Lvova dorážíme akorát na oběd. Auto budu předávat až večer, takže se procházíme. Svítí slunce a venku je to na tričko. Nebýt toho, co se děje, byla by to naprostá idylka. Jakmile si ale sedneme, že si dáme jídlo, padne na nás únava. Po jídle se s Martinem loučíme, chce se pomalu přesunout k nádraží.

Já se domlouvám s Mášou, maminka od rodiny, kde jsem minule přespával, na návštěvě. Dorazím tam kolem 16h s cílem počkat na Oleksiho a ostatní u ní doma. Předávám Mášiným dětem nějaké dobroty, co jsem přivezl. Ač jsem se ptal, jestli Máša s rodinou něco nechce přivézt, prý nic nepotřebují. Bavíme se o jejich denním životě, sirény a čekání na bombardování pod kuchyňským stolem. Říkám si, jaký máme my doma, kousek odsud, život. V porovnání s Mášou, která se bojí pokaždé, když jdou děti do školy a rozezní se sirény, si nemáme právo stěžovat. Ani na dražší energie, ani na ceny potravin. Je mi z toho úzko a myslím na svoji rodinu, své 3 děti a jak bychom se asi chovali my. Máša říká, že všechno přehodnotili. Jde o existeci.

Kluci volají, že už jsou v centru a že k předávce dojde tam. Zároveň u nich mohu přespat a odjet zítřejším vlakem. Rozloučím se s dětmi, obejmu Mášu a přeji jen to dobré. Pak vyrážím do centra. Cestou se mi honí hlavou myšlenky na ukrajinské rodiny. Myslím, že by se sem měl každý, kdo pochybuje nad pomocí, podívat. Aby viděl, jak jejich běžný život vypadá. Nicméně přitom všem si ti lidé nestěžují. Naopak, berou to tak, že je nutné nejdřív porazit agresora.

Pokračování v dalším příspěvku..

Dorážím na smluvené místo do centra Lvova. Pozdravíme se objetím. Hned na to vyrážíme na setkání s ostatními. Nakonec se seznamuji s několika zajímavými lidmi. Mezi nimi je i voják z Bachmutu Vitaliy, tou dobou na dovolené u rodiny, a jeho čtrnáctiletá dcera. Dva kluci z Německa, co také organizovali humanitární sbírku. Také se potkávám s jedním Američanem, který přijel na Ukrajinu vařit vojákům jídlo. Jak už je zvykem, večer je velkou oslavou.

Z paměti nikdy nedostanu asi hodinový rozhovor právě s Vitaliym a jeho dcerou. Vitaliy popisuje, jak to vypadá na frontě. Jakým způsobem orkové získávají metry území. Že Rusko útočí ve vlnách a první linie vojáků jdou fakticky na porážku, je známo. Slyšet to ale od člověka, který to žije, je šílené. Vitaliy ale debatu hned stočí na zahraničí pomoc a děkuje, že auta, zbraně a prakticky jakákoliv pomoc je pro ně naprosto klíčová. Jsme prý hrdinové. Já mu oponuji, že my posíláme peníze, ale nestojí nás to životy. A že rozhodně žádní hrdinové nejsme, na rozdíl od nich. To oni drží ďábla dál od našich hranic. Později se ptám jeho dcery, jak to snáší ona. Evidentně má tátu moc ráda. Opět s naprostým klidem a vyrovnáním odpovídá, že jí chybí, ale že je hrdina a že je na něj moc pyšná. Je mi z toho hrozně.

V průběhu večera mi Lars z Německa nabízí, že mě s kolegou hodí autem domů, abych nemusel čekat na večerní vlak. Nabídku s radostí přijímám. Večer utekl rychle a tak se řesouváme do bytu, kde párty pokračuje. Konečně se dostává na specialitu z Oděsy. Nasolená a usušená treska se nakrájí nebo natrhá a přikusuje se k pivu. Něco málo sním a k pivu to i jde, ale oproti ostatním jsem dost zdrženlivý.

Ráno probíhá celkem rychle. Kluci před sebou mají cestu na východ a já domů. Od Oleksiho dostávám darem dalších 5 sušených ryb, abych pohostil své kamarády. Oba nás to pobavilo. Na ulici se pak loučíme obětím.

Cesta s Larsem je spíše kamarádským povídáním o životě a o politické situaci v Čechách a Německu, o síle ruské propagandy a v neposlední řadě i o pomoci Ukrajině. Nakonec se nechávám vyhodit na nádraží v Katowicích. Loučíme se a slibujeme si, že zůstaneme v kontaktu. Říkáme si, že se snad na další cestě, s pomocí na UA, potkáme. Já nasedám na vlak do Čech. V poklidu pak sedím, čtu si knížku a přemýšlím, nad vším možným. Rozptýlením na cestě už je pak pro mě jen přítomnost sparťanských ultras, kteří se vrací z Bazal v Ostravě, po vyhraném zápasu.

Pokračování v dalším příspěvku..