Jmenuji se Stanislav Hanuš, je mi 45 let a jsem para atlet. V roce 2001 jsem se vydal s kamarádem na motorkách na projížďku. V jedné zatáčce byl štěrk, motorka uklouzla a já skončil ve vážném stavu v nemocnici.

Tři týdny jsem ležel v kómatu, pak mě čekaly měsíce operací a bojů o záchranu nohy.

Absolvoval jsem celkem 38 operací, podařilo se ji částečně zachránit – byla sice kratší, zohavená a s téměř nehybným kotníkem, ale byla to pořád moje noha.

Žil jsem s tím víc než 15 let. Ale bolest se zhoršovala, noha otékala, chůze byla utrpení – často jsem kvůli bolesti brečel, jen když jsem potřeboval dojít na záchod. Nakonec jsem se po konzultacích s lékaři rozhodl pro amputaci. Udělat to vědomě, dobrovolně, bylo těžké – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Dlouho jsem si připadal, jako by mi společnost přilepila nálepku „mrzák“. I pro mou rodinu to bylo náročné období. Ale nelituji.

Po amputaci jsem znovu začal hledat smysl života – a našel ho v para atletice.

Začal jsem závodit v hodu oštěpem, diskem a koulí. Hned v první sezóně jsem se stal Mistrem České republiky a dostal se do reprezentace. Trénuji pravidelně, i když dojíždění je velmi složité. Vlakem převážím nejen sebe, ale i těžké a neskladné vybavení: paraatletickou židli (cca 25 kg), oštěp, kouli, disk, protézy, oblečení i jídlo.

Mým snem je jednou reprezentovat Českou republiku na paralympiádě – nejen v atletice, ale také ve skifu, kterému se věnuji jako doplňkovému sportu.

Jak sbírka pomůže?

Abych si tento sen mohl splnit, potřebuji auto s automatickou převodovkou – ideálně větší vůz, kam se vejde všechno vybavení. Manuál kvůli amputaci řídit nemůžu. O příspěvek na auto jsme žádali opakovaně, ale marně.

Chci být důkazem, že i po těžkém zranění může člověk žít naplněný a aktivní život. Že i s protézou můžeš jít za svým snem.

Děkuji každému, kdo mě na té cestě podpoří.