Rozhodly jsme se s kamarádkou založit sbírku pro Haničku, její kočičky a hluchého pejska. Hanička pobírá invalidní důchod a přesto, že má nízký příjem, každý den pomáhá těm, kteří to nejvíce potřebují.

Proč sbírka? Nedávno jsem navštívila Řecko a byla jsem zděšená, v jak hrozném stavu jsou tamní kočičky a pejsci – nemocní, pokousaní, hladoví, zranění, kteří často umírají na ulici bez pomoci. Díky bohu, že existují lidé jako Hanka, která se více než 10 let stará o opuštěné, nemocné a týrané kočičky a svého hluchého pejska. Některé z nich převzala přímo z útulků.

Doma a na zahradě jich má přes 30. Mnohé z nich jsou dlouhodobě nemocné nebo handicapované, některé po nehodách, jiné přežily špatné zacházení.

Každý den je krmí, léčí, zajišťuje veterinární péči – léky, odčervení, kontroly, operace. Většinu nákladů hradí sama. Pomáhají jí jen dvě kamarádky a občas někdo z útulku.

Každý den, bez ohledu na únavu, nemoc, finance či čas, se snaží vdechnout těmto opuštěným chlupáčům život. Toto je jediná cesta, jak jim dále pomáhat.

Jak sbírka pomůže?

Hanička je na konci svých sil – peníze na léčbu a péči jsou vyčerpané. Její malí marůdci potřebují vaši pomoc více než kdy jindy – zejména s příchodem zimy, která pro kočičky bez domova znamená boj s mrazem a chladem.

Veterinární náklady jsou vysoké – často v řádu tisíců až desítek tisíc korun. Bez vaší pomoci to Hanička sama nezvládne. Každý den je pro její zvířátka boj o život, a nechceme, aby tyto opuštěné a nemocné duše znovu trpěly.

Co dokázala předchozí sbírka pro Haničiny kočičky?

Díky dárcům se stal zázrak:

• Zachránili jsme kocourka Čendu, který bojoval se zápalem plic a hnisavými abscesy. Strávil 3 dny na JIP v nemocnici v Hradci Králové.
• Vyčerpanému Bertíčkovi po srážce s autem, který navíc dostal těžkou bakteriální infekci, se podařilo výrazně zlepšit stav.
• Beátce po opakovaných operacích (extrakcích všech poškozených zoubků) se ulevilo a nyní se může částečně sama najíst – její léčba stále pokračuje.

Veškeré vybrané peníze byly použity na veterinární péči, léky, krmivo a stelivo.

Doufáme, že i tato sbírka přinese stejný dopad.

Za každý příspěvek bude Hanička i její kočičky a hluchý pejsek nesmírně vděční.

---

Hančina zvířátka:

Charlie k Haničce přišel jako čtyřměsíční štěňátko z útulku, které už mělo za sebou víc bolesti než většina psů za celý život. Byl týraný, podvyživený, neschopný pořádně stát na zdeformovaných předních nohách. Trpěl silnými průjmy, giardiemi a bolestmi, kvůli kterým jen tiše ležel a čekal, co bude dál, protože už neměl sílu se bránit ani žít. Léčba byla dlouhá, ale zvládli jsme ji. Nohy se srovnaly, prošlapy zmizely, trávení se stabilizovalo.

A pak přišla diagnóza, která mě vzala za srdce: Charlie je úplně hluchý. Jeho svět je tichý. Nezaslechne zavolání, nepozná tón bezpečí, nepochytí žádné varování. Jen se dívá… a čeká, jestli mu člověk neublíží.

A já pro něj chci být hlasem, který neslyší, ale cítí..."Protože Charlie slyší srdcem.“ Aby zůstal stabilní a silný, potřebuje kvalitní, vyváženou stravu bohatou na vitamíny a minerály. Je na BARFu, který mu pomáhá držet tělo v kondici, ale je finančně náročný.

Maminka a koťátka 

Hanka je našla v rozpadající se boudě, kde byla tma, zima a všude stékala voda. Uprostřed toho mokra a špíny ležela vyčerpaná kočičí maminka a tiskla k sobě čtyři maličká koťátka, jakoby je chtěla zahřát vlastní poslední silou.

Koťátka byla promrzlá, hladová a tak slabá, že jen tiše pískala. Oči měla zalepené hnisem, sotva viděla svět okolo sebe. Maminka byla kost a kůže, ale chránila je - i když sama sotva stála na nohou. Když jsem je brala do náruče, nebránila se. Jen se na mě podívala tím unaveným, zoufalým pohledem a já věděla, že už nemůžu odejít bez nich. Zabalila jsem je do deky a všechna odnesla domů - pryč z té zimy, tmy a beznaděje. A jakmile ucítila teplo, poprvé za dlouhou dobu se uvolnila. Čekala nás léčba, antibiotika, krmení po troškách, hodiny péče... Ale stálo to za to. Za pár dní se ozvalo první slabé vrnění. A pak první jiskřička v očích. A první pokusy o hru. Dnes jsou v bezpečí. A jejich maminka? Konečně může spát beze strachu.

Piškůtka jsme našli vyhozeného v příkopě - malé, promrzlé koťátko, úplně samo, bez maminky a bez šance. Když jsem ho poprvé vzala do dlaní, byl tak lehký a slabý, že jsem měla strach, aby se vůbec nadechl. Na veterině přišla nejhorší zpráva: má vážnou nemoc srdce, která mu bez léčby nedá skoro žádnou budoucnost.

A tak začal boj o každý den. Léky, kontroly, opatrné krmení... A Piškůtek se nevzdal. I přes slabost se snažil vrnět, jako by říkal, že chce žít. Dnes je to mazlíček, který miluje dotek a hru, ale jeho srdíčko stále potřebuje péči a léčbu, kterou sám nezvládne. Je to malý bojovník, který měl život teprve začínat - ne končit v příkopě. Piškůtek potřebuje hodně Lásky, jeho srdíčko je bolavé a on sám tak křehký...