Borelióza udělala Gábině ze života peklo. Pomozme jí se uzdravit

Gabriela byla aktivní mladá žena plná chuti do života. Hrála na violoncello, kreslila, zpívala v kapele a na vysoké škole studovala ekonomii a práva. Pak se u ní ale začaly projevovat zdravotní problémy, které jí úplně změnily život. Začala trpět chronickou únavou, bolestmi celého těla, migrénou a depresemi. Lékaři si s jejím stavem nevěděli rady a trvalo několik útrpných let, než se Gábina konečně dočkala nějaké diagnózy – chronická borelióza a fibromyalgie.

Každý den jsem brečela v bolestech a beznaději a prosila Boha, ať mě z toho pekla vysvobodí.

Roky utrpení se na Gábině podepsaly psychicky i fyzicky. Léčila se silnými dávkami antibiotik, které u ní ale začaly vyvolávat silné reakce. Vyzkoušela i nejrůznější alternativní formy léčby. V současné době mezi její nejhorší symptomy patří bolesti, extrémní únava, migrény a velmi špatný zrak.

Jak sbírka pomůže?

Dlouhá nemoc Gábinu vyčerpává nejen fyzicky a psychicky, ale i finančně, proto prosí o pomoc. Výtěžek ze sbírky bude použit na infuzní léčbu na specializované klinice v Brně, nákup zdravotních pomůcek a doplňků stravy, které Gábině dávají naději na úlevu a zlepšení zdravotního stavu.

Miluji život, a tak to nechci vzdát. Jediné, co chci, je moct žít svůj život. 

Děkujeme všem, kteří Gabrielu podpoříte.

---

Gábinin příběh

Napíši Vám o své dceři. Jmenuje se Gabriela a je to krásná, jemná, oduševnělá žena, pro mne však stále moje „děvenka“, moje „děvčátko“. Kdysi byla plná radosti, její smích zněl jako zvonkohra. V dětství byla introvertní, často si hrála sama se svými hračkami. Říkám o ní, že je „malý génius“ - je opravdu drobné postavy. Jak rostla a plula po řece života, zajímala se o věci a svět kolem sebe a na co sáhla, to se jí dařilo. Od první třídy až do dospělosti hrála na violoncello, ráda kreslila, bavila ji matematika. Na gymnáziu byla premiantkou, vysokou školu ekonomickou studovala s vynikajícím prospěchem, dokončila bakalářské studium a pustila se do studia práv na UK v Praze. Na střední škole se pustila do zpívání, na vysoké už zpívala s velmi dobrou kapelou, návštěvníci koncertů byli okouzleni a mnoho lidí jí prorokovalo hvězdnou kariéru. A pak přišla životní změna - před několika lety se u dcery projevila a rozvinula řada zdravotních potíží a onemocnění. Dopady byly zlé. Postupně musela zanechat zpěvu, studium na právech na UK ukončila třetím ročníkem. Přidala se chronická borelióza, fibromyalgie, nemoc se podepisovala na psychickém stavu. Několik let si ji lékaři „přehazovali“ jako horký brambor, jak už to někdy u vleklých a obtížně léčitelných chorob bývá, bohužel. Postupně se léčila extrémně silnými dávkami antibiotik u známého lékaře v Praze, později bylinami, houbami, včelím jedem i jinými alternativními metodami, bohužel bez úspěchu. Trpí takto již řadu let, kvalita jejího života rapidně klesla. V té době jí také byl přiznán invalidní důchod. Z dříve úžasné ambiciózní dívky a ženy se stal nemocný, věčně trpící člověk, myslící stále častěji na smrt jako na vysvobození. Dosavadní léčba již stála statisíce, bez viditelného úspěchu. Abychom ji mohli nadále podporovat, museli jsme si s manželkou vzít úvěr, který splácíme. Jsme oba již důchodci, nemáme finanční rezervy. A protože se dceři naskýtají v současné době kromě jiného možnosti léčby intravenózní regenerativní laserovou terapií spolu s intenzivní infuzní terapií - která by konečně mohla mít pozitivní účinek - finančně velmi náročných vyšetření a léčebných procedur, rozhodli jsme se, že se obrátíme na Vás, s prosbou o uspořádání sbírky, která by naší dceři mohla pomoci zachránit zdraví, i život.

Psal se rok 2014 a já jsem si myslela, že všechno zlé je konečně za mnou. Bylo mi 20 let.

Konečně jsem měla čas dělat vše, co mě baví – hrát na violoncello, kytaru, tančit, kreslit portréty a především zpívat. Začala jsem také psát svou úplně první knihu. Skončilo mi období plné povinností a nemocí, které se vracely už od mých 16ti let.

Dlouhé roky jsem tedy víceméně trpěla a trávila je po nemocnicích, aniž by byla hledána příčina toho, proč se mi to vše děje.

Ten rok se vše změnilo a já doufala, že jsem konečně našla své štěstí. Nastoupila jsem na první VŠ a s partnerem, se kterým jsme spolu byli již dva roky, jsme plánovali společné bydlení.

Měla jsem spoustu plánů. Chtěla jsem se dál věnovat kreslení a začít je kreslit na zakázku, naučit se tvořit umělecký make up, vydat knihu, vydat další album s kapelou, kde jsem působila jako zpěvačka, a v neposlední řadě se ještě na studiích vdát a po dokončení studia založit s partnerem rodinu. Nevěděla jsem si rady, jak to vše skloubit dohromady, ale byla jsem odhodlána najít svou cestu. Moc jsem si přála být mladou maminkou.

Netušila jsem, že již o rok později se celý můj svět začne hroutit.

 V roce 2015 mi diagnostikovali specifický typ refluxu – „zásaditý reflux“, na který neexistují léky a bylo mi sděleno, že tím budu trpět celý život. Byla jsem permanentně ve velkých bolestech (pálilo a bolelo mě na hrudi, v jícnu a břiše), nemohla jsem se pořádně soustředit na zkoušky. Tato zpráva mnou otřásla.

Začala jsem mít úzkosti a pocity beznaděje, které se částečně překrývaly s problémy ve vztahu. Ke konci roku už jsem musela brát antidepresiva, která mi ještě mnohonásobně zhoršila fyzický stav kvůli těžkým nežádoucím účinkům.

Zejména se mi ovšem vrátil únavový syndrom, který se v té době stal mým zásadním problémem. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho, přestože jsem se velmi snažila přemáhat.

Od té doby se zdravotní problémy pouze přidávaly. Začala jsem mít velmi podivné záchvaty, s kterými si opět nikdo nevěděl rady, bývalo mi také velmi fyzicky špatně, malátně a na zvracení. Snažila jsem se to ignorovat – protože všichni lékaři mi toto radili.

Všechny moje symptomy byly svedeny na úzkostnou poruchu. Bylo mi to celou dobu divné, protože jsem znala lidi s ještě mnohem těžšími úzkostmi, a nikdo z nich neměl ani ze třetiny tak fyzicky omezující symptomy jako já. Nevěděla jsem nicméně, co jiného bych mohla dělat. V roce 2017 jsem konečně v létě zažila pocity úlevy. Jako by nemoc odcházela. Myslela jsem si, že jsem to snad opravdu nějak psychicky překonala a „myslí ovládla“ i ty fyzické symptomy. Hostovala jsem ve známé české kapele, stejně tak hrála koncerty s mojí kapelou. Úspěšně jsem dokončila zkoušky na obou VŠ (v roce 2015 jsem si přibrala ke studiu ještě studium práv na Karlově univerzitě v Praze, kam jsem dojížděla), včetně státnic na ekonomické fakultě. S partnerem jsme opět začali v naději plánovat budoucnost.

V září téhož roku se zcela znenadání můj stav opět fatálně zhoršil. Pouze po fyzické stránce. Celý měsíc jsem myslela, že umírám, beznadějně skládala hlavu na stůl v naprostém vyčerpání, malátná s neustálými pocity na zvracení a toho, že „tělo prostě s něčím neskutečně bojuje“, zatímco mě pozorovala máma s partnerem nechápajíc, co se zase děje. Bylo mi tak strašně špatně.

Rozhodla jsem se najít novou praktickou lékařku, kterou jsem požádala o všechny testy, jaké lze udělat. Sdělila mi, že jsem jen přecitlivělá a odmítla mi udělat i základní testy na boreliózu.

Namítala jsem, že mi celé léto bylo psychicky dobře a že se nic nezměnilo (bylo nádherné počasí, ona známá česká kapela se mnou počítala na turné…). Její postoj to však nezměnilo.

 A tak jsem trpěla další roky. Stav již nebyl tak intenzivní jako v září toho roku, ale stabilně hrozný. Na začátku roku 2018 se mi rozjely takřka denní migrény, které ze mě udělaly ležáka na rok a půl.

I v posteli jsem studovala, ale na konci zkouškového období jsem si s velkou bolestí v srdci uvědomila, že takto se již studovat nedá. Před zkouškami jsem sotva vydržela čekání a hroutila se přitom na lavičce, jak mi bylo zle (podotýkám, že nikoli ani byť jen částečně z žádné nervozity), několikrát jsem málem odešla.

Odchod ze studií pro mě byl velkou porážkou, kterou jsem velmi oplakala.

 Moje snaha ignorovat symptomy (jak mi stále radili lékaři), kdy moje tělo doslova křičelo o pomoc, mě dovedla až do stadia, kdy jsem v roce 2020 začala pociťovat tak velké bolesti nohou, že jsem přestávala chodit. Zvrat přišel tehdy, kdy jsem čistě náhodou narazila na internetu na lidi s podobnými příznaky a navštívila specialistu na chronickou boreliózu a koinfekce.

 Bolesti se rozšířily i na ruce a zhoršovaly se až do bodu, kdy jsem zkoušela drogy jako marihuanu nebo ketamin, jen abych našla nějakou úlevu, budily mě ze spaní, nemohla jsem téměř nic a žila jsem sama. Pomáhal mi otec a (tehdy již bývalý) partner, kteří za mnou jezdili.

Nezvládala jsem se starat sama o domácnost a postupně už ani o sebe…

Když jsem se byť jen chvilku pohybovala a nachystala si třeba jídlo, nemohla jsem se pak kvůli obrovským bolestem a vyčerpání dlouho hýbat.

V roce 2021 jsem přestala psát, protože jsem nemohla již hýbat rukama a prsty, a musela jsem používat téměř výlučně převaděč na text.

Když jsem zkusila brát antibiotika, měla jsem tak šílené reakce, že jsem se do schodů vedoucích do ložnice musela plazit.

 Každý den jsem brečela v bolestech a beznaději a prosila Boha, ať mě z toho pekla vysvobodí.

 Moje nemoc byla psychicky extrémně náročná pro moji rodinu i partnera, a tak velmi narušila naše vztahy.

 Okolí mi také dlouho nemoc nevěřilo, což činilo peklo, kterým jsem procházela, ještě horším.

 Já se o sebe již nemohla starat. Když mi bylo na chvíli jen trochu lépe, ihned jsem toho využila a šla si například uvařit několik várek, které jsem pak uložila do mrazáku opět pro dny, kdy jsem nemohla zase nic. Někdy jsem křičela ze spaní.

Často jsem měla pocit, že už přestávám dýchat – samotné dýchání mě neuvěřitelně namáhalo.

Dny jsem trávila přikovaná k posteli s počítačem na břiše, přičemž mnohdy jsem neudržela ani otevřené oči, abych třeba mohla sledovat film.

Nebyla jsem schopná ani tak jednoduchých činností jako bylo složit prádlo.

 V roce 2022 jsem napsala dopis na rozloučenou. Rodině, přátelům, bývalému partnerovi, všem, kteří mi v životě kdy byli blízcí.

Začala jsem si obstarávat jed, poněvadž to byla pro mne již jediná cesta, jak tu hrůzu ukončit.

 Zavřená v pokoji jsem trávila celé roky. Na procházce jsem byla třeba čtyřikrát ročně, a nikterak jsem si to kvůli všem symptomům neužila.

 Ke konci roku jsem začala mít tak těžké stavy, kdy mi takříkajíc „hořelo tělo a mozek“, že jsem se nedokázala na nic soustředit déle než dvě minuty. Stačilo přečíst si byť jen dvě věty, klidně i jen zprávu od kamarádky, a okamžitě jsem měla „mozek v plamenech“. Stav se absolutně nedal utišit, zvládnout, a trval následně až do večera, kdy jsem se v té hrůze jen snažila přežít zbytek dne.

Další den to pokračovalo nanovo. Několik měsíců jsem v tomto novém levelu mučení strávila, až na tento symptom nakonec pomohly léky.

 Musela jsem i v naprosto hrozném stavu odejít z domu rodičů, protože jsem se v prostředí domu jenom zhoršovala. Přestože byl čistý a moc hezký, zjistili jsme, že se v něm vyskytovaly plísně.

Můj stav již byl tak špatný, že jsem si nebyla schopná sama dojít záchod a čůrala jsem do kyblíku vedle postele. Stěží jsem se zvládla sama najíst.

 Zůstávala jsem tak u známých, mnohdy ve špinavých nebo velmi stresujících podmínkách, téměř bez pomoci a bez skutečného domova. Často u lidí, které jsem pořádně neznala. Cítila jsem se osamělá, zranitelná a vystrašená.

 Zkusila jsem v zoufalství velmi alternativní způsoby léčby, například si rok a půl píchala živé včely do zad nebo si vypalovala v kůži místa, kterými jsem do oběhového systému přiváděla jed z žáby kambo, po němž člověk prochází takříkajíc očistou (jen pro představu – většina lidí to absolvuje jednou, dvakrát v životě s velkým odstupem, u mě toto probíhalo každý druhý den dlouhodobě…).

Dostala jsem invalidní důchod třetího stupně, ale protože jsem díky studiu dvou škol neměla odpracované roky, dostala jsem 8900 Kč měsíčně.

Aktuálně jsou moje nejhorší symptomy bolesti, extrémní únava, migrény a velmi špatný zrak.

Miluji život, a tak to nechci vzdát. Lidé se mě často ptají, zda mi chybí koncertování na pódiu. Odpověď by některé možná šokovala. Ne, nechybí. Postrádám totiž zcela základní věci. Chybí mi vstát z postele jako normální člověk a necítit se přitom, že umírám. Chybí mi jít na procházku a cítit, jak mi čerstvý vánek čechrá vlasy. Chybí mi dát si kávu s přáteli. Chybí mi přečíst si knihu, protože kdykoli mám to málo energie, musím ho věnovat léčbě a zjišťování informací. A stejně by mi u toho padala hlava a neviděla bych na písmenka. Chybí mi pocit, že vše je nebo bude v pořádku, protože se o sebe zvládnu sama postarat. Pokud člověk nemá naplněny základní potřeby, těžko může pomýšlet na naplňování těch na mnohem vyšším levelu.

Již dávno netoužím po vlastní rodině.

 Jediné, co chci, je moct žít svůj život. Tak jako téměř všichni ostatní.

 Bojím se, že to nevyjde. Bojím se umřít.

Jenom udržet mě ve stavu, kdy zvládám aspoň komunikovat, stojí neskutečné množství prostředků a síly.

Ale stále mám naději a věřím, že je možné se z tohoto pekla dostat.

Přála bych si dokončit svou knihu, kterou jsem začala psát o tomhle všem, co se mi stalo. Zatím na to však bohužel nemám fyzické síly. Myslím ale, že může být důležitá.

V případě, že by se finančních prostředků podařilo sehnat více, využily by se na další postup v léčbě – další testy, které budou potřeba udělat (např. HTMA test), další protokoly v rámci léčby funkční medicínou, případně konzultace s dalšími odborníky.