Je mi 30 let. Po tom všem, co se mi stalo v dospívání se snažím žít normální život, ale vím, že normální nikdy nebude. 

Když jsem narazila na článek na Novinky.cz o muži, který několik let zneužíval svou nevlastní dceru a dostal pouze podmíněný trest, tak jsem se rozhodla s vámi podělit i o můj příběh. 

Nechápu rozhodnutí našich soudů. I já jsem byla dlouhodobě obětí zneužívání a nesu v sobě pocit bezmoci, křivdy a studu.

Sexuálně mě zneužíval můj vlastní děda. První vzpomínku mám z doby školky.

Ani nedokážu spočítat, kolikrát k tomu došlo. Někdy i několikrát denně. Jako malá holka jsem to vnímala jako součást života, myslela jsem si, že to dělají všichni. Teprve ve 14 letech mi došlo, že to není normální. Skončilo to až v mých 19 letech. Což zní neuvěřitelně, a sama nevím, proč jsem to trpěla tak dlouho.

Situace doma byla hrozná, ze strany otce docházelo k fyzickému i psychickému týrání. Policie nám nebyla nápomocná. Často jsme ji volali a ani nepřijela. Našla jsem útočiště u prarodičů, kde byl klid, měla jsem to tam radši než doma. 

Děda byl hodný, milý, vtipný. Ovšem ve chvíli, kdy jsme zůstali sami, jeho chování se změnilo. Jediným jeho zájmem bylo uspokojit své choutky, a já byla jeho nástrojem. Když se uspokojil, byl to zase hodný děda, který mě má rád.

Po soudu jsem se ocitla bez podpory a nenašla jsem nikoho, kdo by se mnou chtěl komunikovat nebo mi pomoci.

Ať už rodina, přátelé nebo úřady. Nikdo se nezajímal o to, co se mnou je. I když jsem se během vyšetřování pokusila o sebevraždu a dlouho jsem se sebepoškozovala. Najednou jako kdybych pro všechny neexistovala.

Utekla jsem do většího města, vzala si půjčku, abych měla z čeho žít a snažila se začít od začátku. Pracovala jsem v domově seniorů, což bylo těžké, ale tenkrát to bylo jediné místo, kde o mě stáli. Teď pracuji v azylovém domě, kde se setkávám s různými osudy. Děda dostal za to vše podmínku, která mu brzy skončila. A já? Bloudím životem.

Jak sbírka pomůže?

Mám nízké příjmy a bydlím v bytě, který není zkolaudovaný, takže nemohu ani pobírat příspěvek na bydlení. To, jak žiji, je jedno velké provizorium, ale momentálně nemám možnosti to změnit. Chtěla bych mít konečně klid a skutečně bezpečný domov.

Výtěžek sbírky půjde na intenzivní terapii, kterou si bohužel nemohu dovolit.

Navštěvovala jsem psychiatra, ale jeho léčba zhoršovala můj stav. Sehnat psychologa hrazeného pojišťovnou je velmi obtížné, skoro až nereálné.

Děkuji za veškerou pomoc, zejména panu Jiřímu, který se o založení sbírky postaral.