Adámek byl v bříšku úplně zdravé miminko. Narodil se v termínu 14.1.2019. Bohužel následkem zpackaného porodu, kdy ho paní doktorka i přes patologickou křivku na monitorovacím zařízení nechala skoro 4 hodiny bez dostatečného přísunu kyslíku, má poškozený mozeček a také prodělal krvácení do mozku.

Hned po porodu byl převezen do Prahy na JIP, kde bojoval o život. Když byl po 14ti dnech odpojen od plicní a oběhové podpory, mohli jsme si ho konečně pochovat. Ta radost byla neskutečná, vidět ho konečně bez všech těch hadiček a moc ho držet v náručí. V tu chvíli jsme si mysleli, že máme nejhorší za sebou a že už bude vše v pořádku. Adámek ztratil sací reflex a proto byl ze začátku krmen sondou do žaludku. Několikrát denně jsme prováděli orofaciální masáže, díky kterým se postupně naučil pít mlíčko z lahvičky sám.

Blížil se den našeho propuštění, ale ještě předtím chtěl pan doktor udělat magnetickou rezonanci mozku. Pak přišla nejhorší zpráva v našem životě. Adámek má nenávratně poškozený mozek a hrozí u něj rozvoj dětské mozkové obrny. Pravděpodobně nebude chodit a bude celý život odkázán na pomoc druhé osoby.

My jsme se s tímto verdiktem smířit nechtěli a tak začal kolotoč cvičení a rehabilitací. Cvičili jsme Vojtovu metodu 5-6x denně, ve dne i v noci. Jedno cvičení trvalo 45 minut. Takto jsme pokračovali až do 6. měsíce věku. Pak přišla epilepsie a my jsme byli nuceni s cvičením přestat. Adámek musel podstoupit 6ti týdenní antiepileptickou léčbu přičemž 4 týdny dostával každý den hormonální injekce, po kterých mu nebylo dobře. Byl hodně zavodněný, oteklý, bolelo ho bříško a prakticky celé dny i noci proplakal. V tuto dobu jako by vše co se naučil zapomněl. Přestal se smát, přestal pást koníky a nebyl schopný jakéhokoliv kontaktu. Pro nás rodiče to bylo naprosto zdrcující. Léčba ale zabrala a Adámek byl bez záchvatů. Do dnes bere a navždy brát bude léky. My musíme doufat, že se záchvaty nevrátí.

Nyní je Adámkovi 15 měsíců. Zatím nesedí, neleze a není schopen nic uchopit do ručiček. 

My se ovšem nevzdáváme a bojujeme s ním dál. Pořád doufáme, že intenzivní rehabilitace mu pomůžou a bude alespoň trochu samostatný. Ale hlavně, že bude žít život bez bolestí. 

Moc si přejeme, aby jednou zažil takovou tu obyčejnou dětskou radost třeba z nějaké hračky nebo z výletu... Jsme odhodlaní pro něj udělat všechno na světě. On si tuhle cestu nevybral a za to vše, co už musel vytrpět, si zaslouží naši lásku, podporu a odhodlání nevzdávat se a bojovat za něj...