Pomozme! Táta v nesnázích, jeho syn Vojta měl vážnou nehodu.

Dobrý den, jmenuji se David Tomeš a bydlím se dvěma syny, 16letým Vojtou a 12letým Toníkem, v Jičíně. Pracuji v nemocnici v Hradci Králové jako ošetřovatel. Ve svých 47 letech mám oba syny ve své výhradní péči.

Osudový zlom pro nás přišel 17. března: „Táto můžu jít ven?“ Zeptal se mě starší syn, který chtěl s kamarády sledovat zápas, a tak mě poprosil i o prodlouženou večerku na 23. hodinu: „Ano Vojto, můžeš, buď slušnej a v pořádku se vrať.“

 Bylo po 23. hodině a Vojta nikde, mobil nezvedal. Byl jsem zoufalý, protože tohle nikdy neudělal – vždy se ohlásil, je hodně svědomitý, čekal jsem do půlnoci... 

Nepřišel. Ihned jsem zvedl mobil a volal 158 s tím, že postrádám syna Vojtu, že mě nebere mobil, a že nikdy nic takového neudělal. A pak začalo peklo na zemi. O půl třetí 18. března mi volali policisté, ať jdu dolů... Sešel jsem a stáli tam 2 policisté, které znám z Kopidlna, a řekli mi, že Vojta měl nehodu – vypadl z vlaku a vrtulník ho převezl do HK nemocnice.

Diagnóza zněla: krvácení do mozku. Následoval otok, musel mu být zaveden čip na monitorování tlaku. Všude měl hadičky, kanyly, samé pumpy, ležel v polosedě a spal. Chodil jsem za ním každý den, držel ho za ruku a potichu na něj mluvil. 

Trvalo to dlouhých 18 dní. Pak se ale jednoho dne probral, byl jsem zrovna u něho. Zeptal jsem se ho: „Víš, kdo jsem? Jestli jo, mrkni...“ Po chvilce mrkl. Polil mě neuvěřitelný pocit štěstí.

Lázněmi naše komplikace neskončily

Dál jsem za ním chodil každý den, mluvil na něj, cvičil s ním a stimuloval ho na cestě zpět – trvalo to další měsíc, a pak najednou přišel doktor a řekl nám, že můžeme odjet do lázní.

Měl jsem radost, ale zároveň další problém nastal s hlídáním mladšího syna Toníka. Jeho maminka se o něj nemohla postarat a já již rodiče, ani sourozence nemám. Takže jsem ho musel vzít nakonec s námi s sebou do Janských Lázní. 

Po příjezdu jsem se snažil situaci řešit, sdělil jsem jim, že i druhého syna musím mít u sebe, že ho nemám kam dát. Přišel ombudsman a ujistil mě, že se o vše postará, a že za druhého syna nic platit nemusím – spadl mi obrovský kámen ze srdce. Protože naše měsíční výdaje na život jsou tak tak úměrné tomu, co jako samoživitel vydělám. Druhý den ráno mi volal ombudsman, že to nakonec budu muset zaplatit. Nechápal jsem, co se stalo, dál mi situaci nevysvětlil. Takže v pátek 12. 5. 2023 jsem musel za druhého syna zaplatit 14 600 Kč za prvních dvanáct dní, a to máme sami uhradit další faktury, tedy za mě i za Vojtu.

 Musím říct, že jsem tzv. úplně „v Prčicích“, jelikož po zaplacení všeho nám na celý měsíc zůstalo 600 korun. Mám velké obavy, jak to teď všechno společně zvládneme.

Se synem Vojtou zde cvičíme a už se dostavují pokroky, začal chodit bez chodítka a částečně mluví. Toník zde chodí do školy a jsem rád že může být s námi. Jeho přítomnost totiž Vojtovi hodně psychicky pomáhá.  Já se však nemohu pořádně ze všeho radovat, v klidu usínat, když nevím, jak vše zaplatím, a jestli se teď o nás budu schopný finančně postarat.

Jak sbírka pomůže?

Před dvěma týdny jsme byli na Nově, což samozřejmě vyvolalo vlnu všelijakých reakcí. Věřte, že to teď nemáme lehké, a proto vás s obrovskou pokorou žádám o pomoc s úhradou nenadálých výdajů, které mou rodinu nyní postihly...

Budeme vám od srdce vděční za každou podporu. Prioritou je Vojtova rekonvalescence, aby se uzdravil a mohl žít plnohodnotný život jako dřív.

Nikomu bych nepřál něco takového slyšet, když jde o vaše dítě, jako tomu bylo ten osudný den. Následoval strach, beznaděj, které zažívám ještě stále. Také smutek, až sevření všeho v těle, nevěříte tomu, máte šok. Vrátily se mi vzpomínky na 15. 8. 1998, tehdy mi bylo 22 let. Ráno k nám také přišli policisté, které mé rodiče, stejně jako já, znali a sdělili jim, že jejich syn (můj bratr) měl nehodu a, bohužel, to nepřežil. Byl to ten nejhorší den v našich životech, které se nám v tu ránu celé obrátily naruby.

Po pár letech odešel i táta a před dvěma roky nás opustila i moje maminka, takže jsem na vše zůstal sám. Dokážete si tedy představit, co jsem prožíval při té větě, kterou mi přijeli policisté z Kopidlna říct.

S úctou a obrovským poděkováním,

David Tomeš