Strašně moc děkuji všem kteří Nám přispěli. Moc si toho vážím.

Aktivně hledám bydlení pro své děti, aby již takhle nemuseli žít, aby nemuseli dýchat vlhký byt a nemuseli žít v plísní. Je to na tuto dobu hodně těžké. Buď majitele nechtějí malé děti, nebo chtějí vysoké kauce a nebo zase mají hodně vysoké požadavky např. Do bytu 3+1 chtějí jen dvě dospělé osoby a max jedno dítě 😔než jsem přišla o práci dělala jsem administraci v RK tak vím jak šli ceny nahoru a jaké si dávají majitele požadavky, ale stále věřím že pronájem najdeme, stále hledám, stále volám a věřím že vše dobře dopadne. ❤️Všem strašně moc děkuji ❤️

Hlavně všem přeji zdravíčko.

My jsme momentálně nemocní a doufám že se z toho brzy dostaneme. Proto přeji všem zdraví ❤️😊

Opravdu moc děkujeme za Vaše dary které jste Nám poslali

Laurinka a její první měsíc ve Škole.

Měla jsem velké obavy z toho jak to Laurince ve škole půjde, jelikož měla odklad na základě školky a na základě testů. Laurince se ve škole strašně líbí tak se jdeme pochlubit že i přes to když dítě je hravé a nevydrží u úkolů všechno jde.

Laurinka se vůbec učit nechtěla, nevydržela mi sedět u sešitu a něco psát. A tak jsem přešla na způsob škola hrou a tak se začalo Laurince učení líbit a už teď co se učí v první třídě umí suprově ❤️😊

Ani nevím, kde začít jako první. Okolo mých 11ti let se vše strašně zvrtlo. Odešel mi táta, můj jediný člověk, který držel vždy celou rodinu pohromadě. Mámu hlídal, aby se řádně starala, i když mamka měla jiného přítele. Tátovi na všem strašně záleželo. Když Táta odešel, máma začala na vše kašlat a já začala být doma sama. Začala jsem být problémové dítě, které bylo na vše samo. Máma věčně pryč a já doma. Přestala jsem chodit do školy a řešila si věci po svém. A tak nastal čas odejít do diagnostického ústavu, a pak do dětského domova, jelikož všichni věděli, že máma se o mě nepostará. Strašně jsem se chtěla vrátit domů, chyběla mi rodina, cítila jsem se strašně odctrčená, cítila jsem vinu na své straně. Nikdy jsem tohle nemohla pochopit, ale naučila jsem se s tím žít a mé mámě odpustila. Po opravdové velké rodině byla touha čím dál silnější. V 16ti letech přišel první životní zlom, narodila se mi první dcera Laura. Na prahu dospělosti jsem se rozhodla opustit dětský domov jelikož moje dcera byla pro mě tím jediným, co jsem měla. Chtěla jsem ji vychovávat v normálním životě a ne v dětském domově. Takže jsem se hnala do života, že je všechno strašně lehký a snadný, ale není to tak. Jelikož dcera měla ústavní péči a já chtěla, aby ji zrušili, dělala jsem pro to vše, ale nešlo to. Takže jsem se vrátila zpět do dětského domova, vyučila se a pak začala znovu. Našla jsem si přítele, práci a chtěla šťastně žít, když pomalu začínalo být doma peklo. Nevěděla jsem, co mám dělat, bála jsem se, že přijdu o holky a nikomu jsem nic neřekla. Až se vše strašně zvyšovalo a už to bylo k nevydržení a viděla jsem holky, jak vše vnímají, rychle jsem tedy vztah ukončila a jsem za to velice ráda. Protože jsem v tom nežila jen já ale i holky. Teď jsme sice na vše z holkama úplně sami, ale jsme zdraví a klidní. Holky jsou pro mě všichno a nikdy bych si je nenechala vzít. Chci udělat maximum proto, aby neměli takový život jako já. Teď mě strašně trápí ten byt, ve kterém bydlíme, plíseň, vlhkost děti to musí dýchat a majitel s tím nic nechce dělat. Otec dětí neplatí ani výživné, vše jsem musela vyřídit, abych měla pro holčičky příjem. Princezny jsou teď ve škole a školce a já si hledám práci, při které bych se mohla i starat o mé holky. Je to vše složité, ale já věřím, že to zvládnu.💪 A holky budou mít na dětství hezké vzpomínky. ❤️ Straně moc všem děkuji za vaše dary, nesmírně si toho vážím.