Před 18 lety se mi obrátil život na ruby. Do té doby jsem pracovala u dopravního podniku a jezdila s tramvají. Měla jsem psy, věnovala se kynologii a ráda chodila do přírody. V osudném roce 2004 ale vše změnil můj zdánlivě malý úraz. Zlomila jsem si kotník a přetrhla vazy. Nohu mi dali do sádry, ale v sádře se mi noha odvápnila a vznikl Sudeckův syndrom – noha neuvěřitelně otekla, ztuhla a začala bolet. To byl ale jen začátek mojí cesty, bohužel jsem pak prodělala různé navazující zdravotní komplikace, po kterých jsem skončila v invalidním důchodu, a pak následovalo diabetické koma.

Dnes je mi 59 let a mohu se pohybovat pouze na invalidním vozíku. Žiju sama a jsem odkázaná na pomoc, laskavost a čas mých neuvěřitelně obětavých kamarádek. Ven se dostanu jen párkrát za rok, většinou jsem zavřená v bytě a moc mi tak chybí venkovní prostředí, sluníčko i pocit svobody.

Jak sbírka pomůže

Výtěžek sbírky půjde na přídavný pohon k invalidnímu vozíku, díky kterému budu moci zase ven na procházky. Vím, že tlačit vozík je pro můj doprovod namáhavé, nikdo nemládneme, a já nechci být přítěží pro své okolí. Právě díky pohonu se stanu soběstačnou.

Život po kómatu

Vše začalo velmi nenápadně puchýřem, který se nehojil. Po měsíci léčení na kožním, mi noha strašně otekla a vznikla sepse – životu nebezpečná reakce organismu na infekci.

Jezdila jsem na převazy, ale pak už to můj organismus nevydržel a doma jsem upadla do kómatu. Naštěstí mě našla kamarádka, když jsem jí dva dny nebrala telefon.

V kómatu a s otokem na mozku jsem byla 12 dní. Díky sepsi hrozilo, že mi uříznou obě nohy. To se naštěstí nestalo, ale když jsem se probrala, nemohla jsem se hýbat. Dozvěděla jsem se, že to bylo diabetické kóma, i když jsem vůbec netušila, že mám cukrovku, s celkovým selháním organismu, při kterém vzniklo hodně dalších komplikací, po kterých je jisté, že již na vozíčku budu muset zůstat.

Prosím, pomozte mi abych se mohla zase rozjet! S tramvají už to nepůjde, ale s pohonem na invalidní vozík ano.