Dobrý den,

rád bych se Vám představil. Jmenuji se David Kainzmeier a je mi 23 let. Od malička jsem věděl, že jsem stvořen pro závodění. Moje první jízda na motorce byla už ve 4 letech. No a srdeční koníček mi zůstal do loňského roku, kdy jsem při tréninku na domácí trati ve Stříbře utrpěl těžké zranění páteře.

Do úrazu jsem byl motokrosový závodník. Účastnil jsem se mezinárodních mistrovství České republiky v motokrosu, kde jsem se umisťoval na bodových pozicích. V roce 2017 jsem se umístil na 2. místě SMS Jižních Čech.

Nyní jsem člověk, který se snaží ukázat odvahu, lásku, pozitivitu, vytrvalost a zároveň, že i vozíčkáři si mohou užívat života na plný plyn.

Nejsem typ člověka, který by prosil o finanční podporu. Vždy jsem si vystačil, ale stávající situace mě k tomuto kroku nutí. Nechci být na někom závislý a být na obtíž. Momentálně je pro mě obtížné se dostávat k lékařům a na běžný nákup (Covid-19 tomu moc nepřidává).

Šance mít speciálně upravené auto je pro mě jako hendikepovaného člověka hodně znamená. Představuje velkou pomoc na cesty k lékařům a na rehabilitace, které mi pomáhají dojet tento životní závod, ale i na nákup a také do práce, abych mohl zabezpečit budoucí rodinu.

Budu moc vděčný za každou finanční pomoc. Cena upraveného auta je 600 tisíc korun. Požádal jsem si o příspěvek na pořízení automobilu, část dofinancuji z vlastních zdrojů. Děkuji za jakoukoli pomoc.

Jsem si vědom toho, že jsem změnil život nejen sobě, ale také své rodině a hlavně přítelkyni. Vše se děje z nějakého důvodu. Vím, že to bude dlouhá cesta a ať to dopadne jakkoli chci žít stále naplno.

Děkujeme! - David a rodina Kainzmeierových #997

Osudný den 12.7. 2020

Nehoda se stala na domácí motokrosové trati ve Stříbře. Při jedné z tréninkových jízd jsem vyjel mimo trať a havaroval. Vylétl jsem z tratě a motorka mi spadla na záda. Následkem toho jsem utrpěl zlomeninu obratlů Th4-Th5.

Po úrazu jsem necítil nohy. Byl jsem letecky přepraven do FN v Plzni. Záhy mě převezli do FN Motol, kde jsem podstoupil druhou náročnou operaci páteře. Po dvou měsících mě převezli do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech.

Moje obětavá mami za mnou každý den jezdila nemocnice jako psychická podpora. Však víte nemocenská strava není Bon Appétit. Moje přítelkyně – fitness trenérka mě přijala, jaký jsem. Zůstala se mnou bok po boku od střední školy až dodnes. Je to bojovnice. Má instagramový profil , kde podporuje vozíčkáře a lidi s podobnými problémy. Snaží se poukázat na reálný život s hendikepovaným člověkem.