Mé jméno je Pavel a již více jak 20 let jsem upoutaný na invalidní vozík. Jednoho dne jsem šel do své čalounické dílny, spadl jsem a už se nikdy nepostavil na nohy. Osudným mi bylo spontánní krvácení do míchy.

Po tradičním nemocničním kolečku, jako je léčba a následné lázně, jsem musel přijmout fakt, že už na vozíku zůstanu.

Návrat do života s bezbariérovým výtahem

V té době jsem měl tři malé děti, nejmladší dvouleté. Nechtěl jsem to vzdát, a i když mi zůstaly pohyblivé jen ruce, chtěl jsem dál pracovat v dílně. Tehdy jsem si nechal nainstalovat na dům venkovní výtah, abych se dostal do přízemí a mohl jezdit do práce. Celé roky jsem pracoval. Dělal jsem zakázky i na hrady, zámky. Například Lány, Sychrov. Ale i malé, co právě lidé potřebovali opravit.

Bohužel – jak to tak s věcmi je – výtahu došla životnost.

Několikrát byl opravován, dokonce jsem v něm i uvízl a museli zasáhnout hasiči. A nyní již neslouží vůbec a není na užívání bezpečný, a proto si musím pořídit nový. Pominu-li to, že bych se bez něj nedostal do práce i jen tak ven, znamená to pro mě i neschopnost dostat se k lékaři.

Ještě to v životě nechci vzdát. Chci pracovat. O příspěvek na výtah jsem požádal i úřad práce (zatím nemám vyjádření) a část dám z vlastních úspor, ale výtah se pohybuje v rozmezí od 1 do 2 milionu korun. Když to dobře dopadne, na nový výtah mi ale stále bude chybět částka 400 000 Kč.

Vím, že je to strašně moc peněz, proto jsem i se založením sbírky váhal. Ale nemám jinou možnost a podpořila mě blízká kamarádka, která mi pomohla sbírku založit. Je to pro mě nyní možnost, jak ještě dál zůstat v životě mobilní a aktivní. Nechci nic jiného než dál chodit do své práce.

Moc všem děkuji za podopru.