Jmenuji se Lucie a je mi 34 let. Jsem bezúhonná a bezdlužná maminka, nemocná a v plném invalidním důchodu.

Sama pečuji o své tři děti. Tři děti, které miluji nade vše na světě – a zároveň tři děti, které potřebují nepřetržitou péči, klid a bezpečí.

Jsem jejich máma, jejich jistota, jejich hlas i jejich ochrana. A na všechno jsem zůstala úplně sama. Mám dva syny ve věku 10 a 7 let a dceru, které bude v lednu 9 let. Každé z mých dětí bojuje se světem jinak, ale všechny tři bojují každý den. Dvě z nich mají těžší formu autismu s mentální retardací. Nejstarší syn má navíc svalovou poruchu a těžkou vadu řeči. U mého sedmiletého syna se začíná stále více projevovat autismus a má velmi silné ADHD. Je neustále v pohybu, jako malý „hopík“, který nedokáže zastavit své tělo ani myšlenky. Skáče, běhá, padá, často se zraňuje a bez neustálého dohledu by byl v nebezpečí. I on má výraznou vadu řeči a svět mu často nerozumí. Všechny tři děti navštěvují speciální školu, kde se učí podle vlastního tempa. Mají tam fyzioterapie, canisterapii, logopedii, ortopedická cvičení a další odbornou péči, která jim pomáhá postupovat malými krůčky vpřed. Škola má k dispozici mnoho asistentů a třídy jsou malé, maximálně po 5–8 dětech, aby se jim mohli věnovat individuálně. Tam mají podporu. Tam nejsou samy. Jakmile si je ale po obědě přivedu domů, všechno zůstává jen na mně. Každý den se starám o jejich hygienu, toaletu, oblékání, přípravu jídla, krmení, uklidňování, zvládání záchvatů, úzkostí a přetížení. K tomu plním individuální učební plány ze školy. Moje děti samy nezvládnou vůbec nic. Jsou plně odkázané na mou pomoc. A já, i přes vlastní nemoc a vyčerpání, se snažím každý den znovu vstát a fungovat. Protože jsem jejich máma. A ony nikoho jiného nemají. Nejstaršímu synovi lékaři po prodělaném covidu před dvěma lety zjistili degeneraci oční rohovky. Pravidelně s ním docházíme do fakultní nemocnice, kde lékaři sledují, zda se poškození dál nerozšiřuje. Každá kontrola znamená obrovský strach. Každé čekání je plné obav o budoucnost.

Pro většinu lidí jsou výlety, hřiště, procházky nebo dovolené běžnou součástí života. Pro nás jsou téměř nedosažitelné. Moje děti nesnesou hluk. Jakýkoliv zvuk, ruch nebo nečekaný podnět jejich mozek vyhodnotí jako hrozbu. Venku se třesou, propadají panice, mají úzkostné záchvaty. Ve škole musí mít na hlavě kapuci, aby to dokázaly alespoň pár hodin vydržet.

Prázdniny jsou pro nás nejtěžším obdobím. Bydlíme v bytě v bytovce a možnost pobytu venku je téměř nemožná. Existuje ale jedno jediné místo, kde se mé děti cítí alespoň trochu v bezpečí. Naše zahrada, která je vzdálená tři kilometry od bytu. Je to jejich jediný klidný a známý svět. Jediné místo, kde mohou být samy sebou. Kde se mohou nadechnout. Na této zahradě však stojí stará chatka, která tam je už několik desítek let. Je ve velmi špatném stavu, rozpadá se a hrozí, že se sama zřítí. Není bezpečná a musí být zlikvidována. Pro mé děti je přitom zásadní vědět, že se mají kam schovat – před hlukem, hmyzem, nečekanými zvuky nebo jakýmkoli podnětem, který jejich mozek vyhodnotí jako ohrožení. Momentálně takové bezpečné místo nemají. Proto se zrodila naše jediná naděje.

Naším snem je pořídit na zahradu karavan, který by se stal naším útočištěm. Místem, kde budou mít děti klid, pocit bezpečí a možnost se schovat. Místem, kde budu moci být s nimi i já – nemocná, ale zodpovědná maminka, která se snaží žít poctivě, bez dluhů a v souladu se zákonem, a která potřebuje zůstat co nejdéle schopná se o své děti starat.

Jak sbírka pomůže

Peníze ze sbírky budou použity na likvidaci staré nebezpečné chatky, přistavení kontejneru a odvoz suti, aby bylo možné vytvořit bezpečné a stabilní místo pro přistavení karavanu. Teprve potom bychom mohli splnit náš sen o karavanu, který by nám sloužil dlouhé roky jako klidné a chráněné zázemí. Rodinu, o kterou bych se mohla opřít, nemám. Od svých 11 let mě vychovávala babička, které je dnes téměř 90 let. Otec mých dětí naši situaci nezvládl a před téměř šesti lety nás opustil. Od té doby jsem na všechno sama. Čím jsou děti starší, tím je péče náročnější. A možnost být alespoň občas na zahradě je pro nás stejně vzácná, jako je pro jiné rodiny dovolená u moře. Kdysi jsem zde měla sbírku na auto. Díky vaší neuvěřitelné štědrosti se tehdy podařilo peníze vybrat a já mohla svým dětem zajistit dopravu do školy, k lékařům a na terapie. Dodnes za tuto pomoc cítím obrovskou vděčnost. Dnes se na vás obracím znovu. S pokorou, se strachem, ale i s nadějí. Prosím vás o pomoc, aby mé děti měly bezpečné místo, kde mohou alespoň na chvíli vypnout a necítit strach.