Naše dcera Violka v minulém roce podstoupila léčbu kmenovými buňkami v Bangkoku, která byla doplněna o speciální terapie.

Už dva měsíce po aplikaci buněk začala sama kousat jídlo, které do té doby muselo být rozmixované a podávané ve flašce.

Její jemná motorika se také výrazně zlepšila – dokáže si vzít sousto do ruky a s malou pomocí si ho vložit do úst. Posunula se i v oblasti hrubé motoriky. Sama se otočí na bříško a zpět, dostane se do vysokého vzpřímení na rukou a dokáže i chvíli sedět. 

Ještě větší radost nám přináší její psychický pokrok.

Z dříve uplakané a unavené holčičky, která se často trápila, se stala veselá divoška, která se neustále směje a obdarovává nás svou neuvěřitelnou energií.

Komunikace s okolím je pro ni stále přirozenější. Teď už dokáže dávat najevo, že má žízeň nebo hlad, aniž by musela plakat. 

Kromě toho Violka pravidelně cvičí a navštěvujeme různé terapie jako Vojtovu metodu, Bobath, osteodynamiku, logopedii, ergoterapii, EEG biofeedback, také jsme vyzkoušeli Feldenkraisovu metodu. Nejvíce si oblíbila hipoterapii a neurorehabilitace v Brně, kam jezdí dvakrát týdně za terapeutkou tetou Táňou. 

Jak sbírka pomůže?

Výrazné pokroky, které Violka udělala díky léčbě, jsou nesporné. Rádi bychom proto absolvovali další cestu do Bangkoku, aby Violka mohla pokračovat v léčbě, která jí tolik v životě pomohla. 

Klinika v Bangkoku se specializuje na děti s Violčinou diagnózou.

Kromě aplikace kmenových buněk jsou součástí programu i 18denní podpůrné rehabilitace, které pomůžou, aby se nové buňky co nejlépe usadily tam, kde je Violka potřebuje. Léčba je finančně náročná, ale potom, jaký pokrok Violka po aplikaci kmenových buněk udělala, víme, že musíme udělat vše, co je v našich silách, aby mohla v léčbě pokračovat.

Z celého srdce děkujeme za jakoukoliv podporu.

Violčin příběh

Ahoj, jmenuji se Violka. Narodila jsem se po komplikovaném porodu akutním císařským řezem. Hned po narození mě museli oživovat, ale nakonec jsem začala dýchat sama. Po několika dnech na jednotce intenzivní péče mě i maminku propustili domů, kde jsme s tatínkem začali budovat nový domov plný lásky a radosti. Když mi bylo necelých šest týdnů, musela jsem znovu do nemocnice kvůli špatným hodnotám krevních odběrů. Po několika týdnech vyšetření a magnetické rezonance se rodiče dozvěděli něco, co jim zůstane v srdci navždy: „Vaše dcera má septooptickou dysplázii a panhypopituitarismus.“

To znamená, že jsem nevidomá a že pokud se to někdy zlepší, možná uvidím jen na několik metrů.

Také mám problémy se štítnou žlázou a trpím nemocí, která mi způsobuje neustálý pocit žízně. 

Lékaři mě vybavili léky a poslali domů, ale to byl jen začátek naší cesty. V šesti měsících mi byla diagnostikována dětská mozková obrna, k tomu mě trápí také zažívací problémy a nespavost. Rodiče dostali spoustu rad, jak cvičit s mými očima, jak mi podávat léky, jak mě motivovat k pohybu, ale taky spoustu slov, které nikdy nezapomenou. Některá z nich je zasáhla hlouběji než cokoliv jiného: „Vaše dcera nebude nikdy chodit, mluvit ani vidět a bude mít mentální postižení.“ S tím se ale nikdy nezmohli smířit. 

Maminka se mnou intenzivně cvičí ve všech směrech.

Pravidelně dostávám nové "hračky", které mi pomáhají posouvat se dál. Moje rodina se mě snaží naučit chápat a vnímat svět kolem sebe, i když já svými očima vidím jen tmu a světlo. Vždycky se těším až za mnou přijedou babička Zdeňka a děda a babička Hanka s dědou. Miluji zvířátka, jejich zvuky i doteky. Mám ráda svého pejska Bublinku a kočičky, a samozřejmě jím s velkým apetitem, což mamince vždy dělá radost, i když mě musí stále nosit, protože jsem se ještě nenaučila chodit. 

K mým každodenním rehabilitacím a lékům se ve věku jednoho roku přidaly i injekce růstového hormonu, které dostávám každý den. I přesto se snažím posouvat dál a věřím, že v tom mi může pomoci další léčba kmenovými buňkami.