Jiřinka vychovává dvě dcery, pomáhá své osmdesátileté babičce. Pečovala o svoji maminku, která po pneumotoraxu, způsobeném těžkým covidem, zůstala v umělém spánku a po několika měsících léčby ji postavila znovu zpět na nohy. Pracuje ve dvou zaměstnáních. Po rozvodu vložila všechny své úspory i peníze z prodeje rodinného majetku do rekonstrukce společného domova. Stavební firma si ponechala zálohu ve výši 1,75 milionu korun, dům zůstal rozestavěný a případ dnes řeší policie. Pomozme dokončit domov, do kterého se mohou tři generace žen konečně vrátit.

Jiřinčin příběh aneb „Nikdy jsem nechtěla nic výjimečného“

Nikdy jsem nechtěla od života nic víc než obyčejný domov. Místo, kde budou moje dvě dcery vyrůstat v bezpečí. Kde s námi bude žít moje babička. Kde budeme společně pěstovat zeleninu, sedět na zahradě a jednou si řekneme, že všechno těžké už máme za sebou. Věřila jsem, že když budu poctivě pracovat, starat se o druhé a nevzdám se, jednou se to podaří.

Dnes místo domova splácím hypotéku na rozestavěný dům, platím nájem za pronajatý byt a každý den přemýšlím, jestli svůj slib babičce ještě dokážu splnit.

Můj život se změnil ve chvíli, kdy se rozpadlo manželství. Odešla jsem téměř bez ničeho. Se dvěma malými dcerami jsem začínala úplně od začátku. Přišla jsem o domov, o jistotu i o kus sebe. Bylo období, kdy jsem měla pocit, že už nemám sílu jít dál. Přesto jsem věděla, že kvůli svým dětem musím vstát a hledat novou cestu. Tou cestou se stal sen, který jsme začaly sdílet s mojí babičkou.

Prodala jsem dědictví po dědečkovi. Babička prodala byt, ve kterém žila padesát let. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale věřily jsme, že společně vytvoříme nový domov pro tři generace naší rodiny.

Našly jsme starší domek. Nebyl dokonalý. Ale byl náš. Viděla jsem v něm budoucnost svých dcer i klidné stáří své babičky. Abychom mohly začít nový život, svěřila jsem stavební firmě zálohu ve výši 1,75 milionu korun. Věřila jsem lidem. Věřila jsem jejich slovům. Věřila jsem smlouvě. Věřila jsem, že za několik měsíců budeme doma. Jenže místo dokončené rekonstrukce přišly výmluvy, další požadavky na peníze a nakonec ticho.

Dům zůstal rozbouraný. Peníze zmizely. A já zůstala stát uprostřed stavby, která se místo nového začátku stala mojí největší životní zkouškou. Celou věc řeší policie i právník.

Dnes bydlíme v pronajatém bytě. To, co mělo trvat jen několik měsíců, trvá už mnohem déle.

Každý měsíc platím nájem. Splácím hypotéku. Chodím do práce jako pečovatelka v Charitě. Po práci se věnuji pedikúře. Starám se o své dvě dcery a pečuji o babičku.

Tatínek je součástí života našich dcer, děti máme ve společné péči. Bere je na dovolenou nebo s nimi tráví čas, za což jsem ráda. Na každodenní péči, běžné výdaje, školní potřeby, kroužky i chod domácnosti jsem ale převážně sama a současně řeším i nedokončenou rekonstrukci našeho domu.

Nejvíc mě ale netrápí ztracené peníze. Nejvíc mě bolí slib. Slíbila jsem babičce, že spolu budeme bydlet v domku se zahradou. Že tam budou pobíhat moje holčičky. Že tam bude klid. Že to bude náš domov. A dnes se bojím, že jsem ji připravila o místo, kde chtěla prožít zbytek života.

Tohle je bolest, která se penězi změřit nedá. Přesto jsem víru neztratila. Každý den se zastavím u našeho domku. Čekají tam na mě zvířata, která jsme si pořídili s představou budoucího domova. Když stojím na zahradě, stále si představuji, jak jednou otevřu dveře, holčičky poběží ven a babička si sedne na lavičku. Ten obraz mě drží nad vodou.

Jak sbírka pomůže?

Celý život Jiřinka pomáhala druhým a nikdy by ji nenapadlo, že o pomoc bude muset požádat ona sama. Výtěžek ze sbírky bude věnován na dokončení nezbytné rekonstrukce vysněného domu. Vybrané finance pomohou zaplatit chybějící materiál i spolehlivé řemeslníky, a nahradí tak prostředky, o které rodinu připravila stavební firma.

Jiřinčiny dcery potřebují pro svůj další vývoj klidné zázemí, které si všechny tři generace žen po tom všem prožitém moc zaslouží.

Děkujeme z celého srdce všem, kteří podají Jiřince pomocnou ruku a pomohou jí splnit slib daný milované babičce.