Naše malá bojovnice Adrianka je dnes už 9letá holčička, která na svět měla přijít plánovaným císařským řezem, ale noc před termínem, kdy se mělo ukončit těhotenství jsem začala masivně krvácet a musela ihned porodit v nejbližší porodnici.

Tatínek Adrianky je lékař a na sále byl jako otec přítomný. Chtěl zachytit první okamžiky naší dcery, ale místo toho svou dceru skoro hodinu křísil.

Bohužel, porodnice nebyla vybavená na takové případy, tak volali na dispečink o vrtulník na Prahu, ale byl zamítnut. Masivně jsem stále krvácela.

Manžel nevěděl, o koho se má více bát, zda o svou právě narozenou dceru, nebo o mne.

Sanitky nás odvezly každou jinam a já prodělala 4hodinovou operaci a byla jsem uvedená do umělého spánku, stejně jako právě narozená Adrianka.

Během té operace jsem dostala 24 transfuzí krve. Bylo to velmi kruté období a doma jsme měli ještě 2 starší děti. Nakonec jsme to po velkém boji zvládli vše. Všichni věděli, že Adrianka nebude jako ostatní děti, vlastně přežila jenom zázrakem.

Prognóza lékařů byla velmi krutá, dcerka podle nich měla být ležaček. Už jako miminko málo přibírala, a tak ji nakonec zavedli do bříška hadičku, tzv. peg, kterým přijímá potravu.

Adrianka se nevyvíjela jako jiná miminka, proto jsme zahájili pravidelné rehabilitace, které jsou velmi finančně nákladné. Zdravotní pojišťovny je totiž nehradí v takové míře, v jaké je potřeba. Adrianka také z důvodu jejího zdravotního stavu dochází do soukromé školy, která je pro nás rovněž velkou finanční zátěží. Zdravotnímu stavu Andrianky, jsme také museli přizpůsobit naše bydlení, kdy jsme prodali 6 let starý patrový dům a postavili bezbariérový bungalov. Za prodaný dům se koupil pozemek a na stavbu máme vysokou hypotéku, tudíž nám už banka další peníze, byť by byly na léčbu, nepůjčí. Manžel si musel sehnat druhé zaměstnání, tuto finanční zátěž bychom jinak nezvládli, zvláště proto, že já veškerý svůj čas musela věnovat Adriance.

Adrianku nechtěli ve školce kvůli pegu, tak jsem s ní byla 6 let doma.

Nic jsme nevzdali a bojujeme dál. Na naší cestě nám již mnoho dárců pomohlo a mohli jsme tak absolvovat všechny možné terapie, a i když je to velice pomalá cesta, tak věříme, že se nám podaří Adrianku dovést co nejdále k samostatnosti.

Adrianku čeká operace kotníčků a chůzi zvládne s chodítkem a musí mít na nožičkách speciální ortézy, jelikož má spadlé kotníčky, tak je chůze pro ni velmi bolestivá. Jinak má invalidní vozík, bez kterého se zatím neobejde. Už 6 let za Adriankou domů dojíždí fyzioterapeutka, kterou hradíme.

Jak sbírka pomůže?

Stále hledám, co by nám ještě pomohlo k posunu a zbývá již jen poslední možnost – terapie kmenovými buňkami. Na doporučení jsem oslovila kliniku na Slovensku, kde mají s kmenovými buňkami zkušenosti. S klinikou jsem ve spojení. Chtěli poslat veškeré zdravotní zprávy a ke konci listopadu jsem dostala mail, že po zasedání lékařů a zvážení by Adrianka byla vhodná kandidátka na podání kmenových buněk. Jen tato terapie není hrazená pojišťovnou a na klinice stojí milion korun, který bohužel nemáme, a proto vás prosíme o pomoc.

Děkuji.