Jmenuji se Monika a již před válkou jsem byla průvodkyní v černobylské zóně na Ukrajině a starala jsem se o obyvatele, kteří v této oblasti stále žijí. V černobylské zóně jsou dvě obydlené vesnice lidmi, říká se jim „samoselové“. Tito lidé se sem vrátili již v roce 1986, měli zde před nehodou své domy a nebyli schopni si zvyknout na život ve městě, mezi lidmi, kteří se jich báli, díky možné kontaminaci radiací.  Dnes je průměrný věk obyvatel 80 let. Nejmladšímu je 70 let, nejstarší babičce je 95 let.

Černobylská zóna je uzavřená, nefungují tam žádné obchody, tedy nic, na co jsme z našeho běžného života zvyklí. 

Nemají auta a nejbližší obchod býval mimo oblast asi 30 km. Nicméně před válkou tam jednou měsíčně jezdila alespoň pojízdná prodejna, která obyvatelům prodala vše, na co jejich důchod, v přepočtu asi 1 500 Kč, stačil. Proto jsem jim každý měsíc dovezla potraviny, které chyběly, nebo si je prostě nemohli dovolit.

Dnes už se jedná pouze o 20 osob – 20 životů vyskytujících se v této oblasti. Je na ně nahlíženo jako na nepočetnou skupinu a nebere se jejich potřebnost pomoci příliš vážně. Všichni jsou přitom nejen živou vzpomínkou na černobylskou nehodu, ale i likvidátory tehdejší havárie. A v době války se situace samozřejmě zkomplikovala. Aktuálně se starám o zásobení této oblasti a lidí, kteří zde žijí a pracují.

Humanitární pomoc v Černobylu

Byla jsem první humanitární pomocí v oblasti Černobylu, po stažení ruských vojsk. Během okupace byly všechny organizace podílející se na chodu oblasti úplně vyrabovány. Oblast znám a jsem jediná, která má povolení se do oblasti, kterou aktuálně řídí ukrajinská armáda, kvůli nebezpečí opakované okupace, dostat. Do dnešního dne se ve dvou obydlených vesnicích neobjevila žádná oficiální humanitární organizace.

Nejezdí tam nikdo.

Všichni zapomněli na to, že tam ve dvou vesnicích žijí lidé. Zapomněla na to i Ukrajinská armáda, nebo správně řečeno, vůbec o tom nevěděla. Jedna vesnice, Teremsi, kde aktuálně žije 7 osob, leží na druhé straně řeky Pripjať, uvnitř černobylské zóny. Jediným silničním spojení byl most, který přes řekU Pripjať vedl. Ten ale ukrajinská armáda po odstupu ruských vojsk strhla, jako prevenci opětovné okupace. Tím zničila jedinou cestu k této vesnici. Z celé této části se tady stal plující ostrov, přímo propojený na jednom místě pouze s územím Běloruska. Ukrajina nad touto oblastí nemá žádnou kontrolu. Zásobování této vesnice je tedy nesmírně problematické a nebezpečné.

Po celý čas vesnici zásobíme lodí, s jedním odvážným kapitánem, po řece Dněpr, pouhé 2 km od běloruské hranice, za doprovodu druhého člunu, ve kterém jezdí pár chlapů z ukrajinské armády jako naše ochrana. Druhá obydlená vesnice, ve které je aktuálně 13 osob je naštěstí přístupná autem. Jak jsem řekla, žádné oficiální humanitární organizace tam za 6 měsíců války nebyly. Snažila jsem se je kontaktovat sama, aby mi se zásobováním pomohli, reakci jsem nedostala.

Celou organizaci humanitární pomoci táhnu finančně sama, ze začátku s příspěvky turistů, kteří se mnou černobylskou zónu v uplynulých letech navštívili. Jezdím tam pravidelně, každý měsíc. Snažím se o to, aby tito lidé přežili zimu, měli dostatek zásob. Neboť v zimě Dněpr zamrzá a nebude možná přeprava lodí.

Stále je tu riziko následné okupace ruskou armádou. Jedna humanitární akce stojí okolo 80 000 Kč – pohonné hmoty, poplatky na dálnicích, nákupu tuny produktů, pohonných hmot do lodě. Ubytování nepočítám, bydlím u přátel zdarma a kapitán za svůj čas a riziko také nechce žádné peníze. 

Všichni jsou z oblasti, kde byla více jak 40 dnů okupace. Finančně to pro mě a mou rodinu začíná být neúnosné. A protože nejsem žádná nezisková organizace, nemám možnost širší finanční podpory.

Jsem „jen“ jedna Češka, co se snaží pár lidí udržet naživu a s nimi i celý příběh okupace a nehody v Černobylu. Chtěla bych Vás tedy požádat o podporu pro tyto seniory žijící v černobylské oblasti. Dáme jim vědět, že se o ně někdo zajímá, že se o ně někdo přes zimu postará.

Jakákoliv finanční podpora mi pomůže uspořádat další 2-3 humanitární akce, než udeří zima a pomoc nebude možná. Moc vám všem děkuji.