Jmenuji se Anička, osud mi nepřál a nadělil mi spoustu vážných a nevyléčitelných nemocí. Z těch nejhorších Holoprosencefalii a hyponatrémii.   

Můj zdravotní stav může kriticky zhoršit i jakákoli běžná nemoc jako je například chřipka. Pro minimalizaci rizika nákazy bych tak měla do nemocnice cestovat automobilem, a nikoliv hromadnou dopravou.

Bohužel auto, které jsme měli již dosloužilo a skončilo na vrakovišti. Nárok na příspěvek na automobil budu bohužel mít až od tří let. Teď proto musím cestovat pouze vlakem. 

Auto si nemůžeme pořídit i přes to, že táta pracuje. 

Táta navíc bude ještě k tomu na přelomu září – října dojíždět do kurzu pro řidiče zdravotnické záchranné služby. Po jeho zakončení, kdy se z něho stane řidič záchranář, bude moci pomáhat ostatním v nouzi stejně jako mě. Díky docházení do kurzu bude mít však po dobu jednoho roku méně peněz v současné práci. 

Můj život nezačal zrovna hezky

Na svět jsem přišla v prosinci loňského roku a již v den narození mě postihla náhlá srdeční zástava. Naštěstí se paní doktorce podařilo mě resuscitovat. 

Následující měsíce jsem tak namísto doma s tatínkem, maminkou a sourozenci strávila na JIPce. Každý den mi dělali hromadu vyšetření. Bohužel se ale zjistilo, že nikdy nebudu taková jako můj bráška nebo sestřičky. Nebudu si nikdy moc hrát tak, jako oni, protože oni jsou zdraví a já hodně nemocná. 

Budu celoživotně odkázána na pomoc tatínka a maminky

Pan doktor neurolog mi zjistil, že mám semilobární holoprosencefalii, kdy mi funguje pouze jedna část mozku. Zbylé mám silně poškozené a zdeformované, a to je už nevyléčitelné. 

Bude zázrak jestli někdy začnu chodit, protože mám i jinak vybočenou nožičku, a mám na jedné nožičce dva palečky, které mi vybočují do leva. V pusince mám rozštěp patra a v září musím do 190 km vzdálené pražské nemocnice.

Pan kardiolog mi zase našel dírku na srdíčku, pokud mi do dvou let nezmizí, tak s tím budu muset na operaci. Potom mám ještě anémii, hyponatrémii, kongenitální strydor, sklon k epilepsii atd. 

Mám těch nemocí více než dost, ale i přesto se dovedu usmívat a dělat pokroky.

Celá rodina mě má moc ráda, tak se snažím, co to jde, abych jim udělala radost. 

Od narození jsem byla krmena sondičkou, protože jsem nemohla polykat a hrozilo riziko udušení. Za tu dobu, co jsem doma, jsem se naučila papat savičkou. Ze začátku to moc nešlo, ale teď je to mnohem lepší. 

Kdybych dostala chřipku, tak by mě maminka musela zase jen sondovat, což by se mi vůbec nelíbilo, a pořád bych jen brečela, tak jako v nemocnici. V současnosti se učím převalovat ze strany na stranu, moc mi to nejde, ale snažím se. 

Také mi moc nejde otáčet hlavičku doprava, ale to je prý všechno z těch nemocí. Tak snad se mi časem podaří se zase v něčem zlepšit.

Peníze z této sbírky budou použity na koupi ojetého vozidla 

Auto nám usnadní přesun do nemocnice, kam několikrát v měsíci musím dojíždět na kontrolní vyšetření, sledování a posouzení zdravotního stavu. Cestování vlakem je pro mne komplikace i proto, že mě maminka musí dokrmovat sondou a v nádražní hale, kde kolikrát čekáme déle jak hodinu, to není zrovna nejlepší.

Také by nám velmi automobil pomohl při náhlém zhoršení zdravotního stavu, kdy by bylo nutné dojet na pohotovost, která je vzdálena cca 20km. Pokud možno nějaký větší rodinný vůz, do kterého by se v budoucnu dala nainstalovat nájezdová rampa pro invalidní vozík, jelikož budu kvůli své nemoci špatně pohyblivá. 

Kdyby se nepodařila vybrat celá částka, tak bychom za peníze koupili alespoň nějaké starší provozuschopné vozidlo, které by nám dovolilo se do nemocnice přepravovat. Kdyby se podařilo vybrat naopak více, tak bychom pořídili velký vůz, ve kterém bude dostatek místa i pro invalidní vozík. 

Všem vám moc děkujeme za jakýkoli dar.