Naděje pro Chersonskou oblast!

Jmenuji se Monika a již před válkou jsem byla průvodkyní v černobylské zóně na Ukrajině a starala jsem se o obyvatele, kteří v této oblasti stále žijí. Nedávno mi zde skončila sbírka na pomoc těmto obyvatelům, kteří byli zasaženy válkou. Díky vaší pomoci se vše povedlo, a babičky a dědečkové černobylské zóny mají zásoby potravin na celou zimu. Proto jsem vám na úvod chtěla za všechny tyto lidi poděkovat a vzkázat vám, že se na vás těší po válce, rádi vás pohostí ve svých domovech a osobně vám poděkují.

Protože mi nějaké peníze zbyly, vydala jsem se s pomocí do Chersonské oblasti, která byla deokupována teprve 11. listopadu. Tedy 11 dní předtím, než jsem se do ní vypravila. Ostatně se zásobením oblastí po deokupaci mám zkušenosti již z Kyjevské a Černihovské oblasti Ukrajiny. Ale co mě čeká zde, jsem si tak nějak neuvědomila. Při čekání na prvním vojenském checkpointu v oblasti nás vyrušil výbuch, který byl tak silný, že se celé auto otřáslo. Instinktivně jsme koukali kolem sebe, kde to dopadlo. Nic. Ve frontě jsem stáli asi 20 minut a výbuchy se několikrát opakovaly. Když jsme dojeli k vojákům, kteří nás kontrolovali, ozval se znovu. S vojákem to ani necuklo, je děsivé, jak si lidé zvyknou. Zeptala jsem se tedy, co to je. Voják nás informoval, že můžeme být v klidu, že se jedná o ukrajinskou armádu, která provádí v oblasti odminování. Propustil nás a my pokračovali dál. Vybrali jsem si vesnici, za městem Cherson, protože mi bylo jasné, že:

veškerá humanitární pomoc jezdí pouze do města Cherson, vesnice kolem na zásoby čekají a ještě dlouho čekat budou, kvůli zničeným mostům a těžko průjezdným cestám.

Na dalších checkpointech jsme se tedy ptali, kudy máme pokračovat dál, nevěděli jsme, jestli do námi vybrané vesnice dojedeme, byli jsme bez signálu a internetu, takže bez navigace, odkázaní na pomoc armády. Ta nás asi 30 km od vesnice varovala, že po cestě dál nejsou mosty a netuší, jak pokročili s budováním náhradních tras, že to máme zkusit a uvidíme. Cestou jsme minuli jeden most, který již byl nahrazen pontonem, nicméně zhruba 15 km před cílem nás čekal další, respektive, čekala nás jen díra v silnici. Kolem asfaltky byli sice vyježděné koleje někam bokem, ale co teď, vyjezdili to místní, nebo to je pozůstatek ruské armády? Nevěděli jsme, v těchto místech nebylo koho se zeptat, ani armádní checkpointy ještě nejsou zbudované. Proto jsme se otočili s tím, že pojedeme zpět a zastavíme v první vesnici, kterou po cestě potkáme. Dojeli jsme tedy do jedné z vesnic, zeptali se, zda potřebují pomoc. Samozřejmě. Byli jsme první, kdo tam s pomocí vůbec zabloudil. Dojeli jsme do centra vesnice, kde jsme začali vykládat dovezené produkty na ulici, aby si je lidé mohli rozebrat. Opět se ozvaly výbuchy, občas byly slyšet z větší dálky, občas, jakoby byly přímo vedle nás. Rozhodil nás až zvuk “svistu”, s následným výbuchem. Zeptali jsem se tedy, jestli se jedná o ukrajinskou armádu. Odpověď nás nepotěšila jednalo se o armádu ruskou. Nacházeli jsme se 3 km od řeky Dněpr, kam se přesunula ruská armáda. Jsme na bojišti, v oblasti fronty, pod nepřátelskou palbou. Vybrali jsme si patrně, ten den, jedinou vesnici, která se pod palbou ocitla. Respektive, nejednalo se o útok přímo na vesnici, ale o útok na pozice ukrajinské armády, která je kdesi, hádám, že někde v polích a lesích v oblasti. Bližší rány byly dopady na ruské pozice, vzdálenější dopady na pozice ukrajinců. A my stáli mezi nimi. Rychle jsem vyložili potraviny, a odjeli. Cestou zpět jsme si všimli vesnice, která mohla mít před válkou okolo 2 tisíc obyvatel, byla opravdu veliká. Jenže dnes v této vesnici nestál jediný dům, vše bylo zničené, úplně. Všude podél cest se válely zbytky raket, nebo rakety, které selhaly a nevybuchly.

Ruská mír, říkali jsme si.

Protože jsem den předtím dala výzvu do skupin chersonské oblasti, že jsme připraveni pomoci, ozvala se mi paní, která právě v této zničené vesnici žije. Druhý den jsme se tedy s další pomocí vydali právě do této zničené vesnice. K naší hrůze jsme zjistili, že zde žije ve sklepích 100 lidí. Nic nemají, ani střechu nad hlavou, ani elektřinu, ani vodu, ani sílu odejít a žít jinde. Řekli, že vše znovu vybudují, že zimu nějak přečkají, jen potřebují pomoc, potřebují, aby se svět dozvěděl, že vesnice nezemřela, že v ní žijí a čekají na to, až si jich někdo všimne a pomůže. Lidé nám řekli, že se nejedná jen o jejich vesnici, ale že se v oblasti nachází ještě jedna, kterou potkal stejný osud, která také zažila ruský mír, který přinesl jen devastaci a nic dobrého. Musím a chci udělat něco proto, abych těm lidem zajistila alespoň základní potřeby pro přežití. Rozhodla jsem se vydat do oblasti znovu, v lednu a v únoru, bez ohledu na riziko neustálého ostřelování ruskou armádou, bez ohledu na to, že denně zde umírají v důsledku útoků desítky lidí.

Jak sbírka pomůže?

Tato sbírka je tedy na potřeby této a ještě jedné vesnice, která je stejně zničená. Celkově se jedná o 200 lidí, kteří v těchto vesnicích žijí, pokud se tomu dá říkat život. Tito lidé, nepotřebují potraviny, tito lidé potřebují základní pomoc v této podobě:

• 10 benzínových generátorů 
• 100 kusů petrolejových lamp
• 400 litrů petroleje - podle výpočtů by mělo stačit na minimálně 2 měsíce, na Ukrajině není k dostání
• Náhradní knoty do petrolejek
• 100 kusů spacáků + další přikrývky
• 100 kusů svítilen + 2 000 kusů baterií do nich
• 100 kusů karimatek

Byla jsem první humanitární pomocí v oblasti Černobylu, po stažení ruských vojsk. A byla jsem i první humanitární pomocí v Chersonské oblasti. Všichni zapomněli na to, že i mimo město Cherson žijí lidé. Že i v úplně zničených vesnicích lidé zůstávají a chtějí co nejdříve žít normální život. 

Tato humanitární akce bude stát 335 000 Kč – pohonné hmoty, poplatky na dálnicích, nákup výše zmíněných potřeb. V oblasti byla více jak 7 měsíců okupace. A protože nejsem žádná nezisková organizace, nemám možnost širší finanční podpory.

Jsem „jen“ jedna Češka, co se snaží pár lidí udržet naživu. Chtěla bych vás tedy požádat o podporu pro tyto lidi žijící ve sklepích a garážích Chersonské oblasti. Dáme jim vědět, že se o ně někdo zajímá, že se o ně někdo přes zimu postará. Že jejich prosba o pomoc, se kterou se na mě obrátili, jim pomoc přinese. Sama to nezvládnu. Jakákoliv finanční podpora mi pomůže uspořádat tuto humanitární akci. Běží nám čas, a já bych ráda pomoc zavezla již na začátku ledna. Zima se blíží a pro tyto lidi bude nesmírně krutá. Moc vám všem děkuji.