Ahoj dobří lidé, jmenuji se Nikolas, jsem skoro tříletý krásný okatý kluk a můj příchod na svět si mí rodiče moc přáli. Narodil jsem se s ortopedickou vadou nožek, které se až díky správné léčbě podařilo narovnat. Tenkrát jsme ještě netušili, že velký zvrat v mém zdraví teprve přijde. Po dávce očkování jsem se vrátil vývojově zpět – uzavřel jsem se do svého světa, kde jsem nikoho dalšího nevnímal, ani maminku s tátou.

Rodiče se mě už skoro rok snaží pomocí terapií „probudit“, povzbudit ve vývoji. A jdu sice po malinkatých krůčcích ale přece jen dopředu ve vývoji. Nejvíce mi pomáhá hyperbarická komora, která stojí přes 240 tisíc Kč.

Cena za cestu ke zdraví je vysoká, pojišťovny nepřispívají. Rodičům už dochází síly i peníze, a tak věříme, že najdeme oporu ve vás.

Můj příběh

Narodil jsem se s „pokřivenými nožičkami“, kterým se latinsky říká pes equinovarus, česky golfové nohy. Jde o vrozenou ortopedickou vadu a léčí se od prvních dnů života.

Byl jsem jen pár dní na světe a dostal jsem na nožky sádry až k zadečku. S pomocí malé operace mělo být po 4 měsících vše v pořádku.

Bohužel se po sundání poslední sádry ukázalo, že léčba nebyla správná a moje nožičky vypadaly snad ještě hůř než po narození. Máma s tátou dostali strach, že nebudu nikdy chodit. Našli lékaře ve Vídni, který jediný věděl, jak to opravit.

Vše začalo znovu, tentokrát lépe a správně.

Co vám budu povídat, pojišťovna tuto léčbu mimo ČR neplatí, bylo to velmi drahé, ale přesto se rodiče nevzdali a já teď můžu běhat. Samozřejmě to nebylo jednoduché. Musel jsem na noc dostávat speciální dlahy - botky, co jsou spojeny tyčí a drží nohy rovně. Špatně se s tím spinkalo, pořád jsem se budil.

Byl jsem usměvavý chlapec, i přes to co mě potkávalo.

Zdálo se, že nejhorší je už za mnou, nožičky jsou docela rovné, vývojově jsem nijak neztrácel na vrstevníky, začal jsem mluvit a velice dobře rozuměl, byl jsem zvídavý a veselý kluk. Pak nastal zlom.

Téměř ve 2 letech jsem po očkování přestal rozumět okolí, zapomněl jsem mluvit, nevěděl jsem, kdo je moje máma a táta. Nevnímal jsem, že na mě volají, neměl jsem s nikým oční kontakt, přestal jsem napodobovat, skoro vůbec jsem už nespal, nedokázal jsem se na nic soustředit, přestal jsem milovat zvířátka a lidi kolem sebe. Jen jsem běhal a poskakoval.

Nastal u mě prý regres, kde jsem se vrátil asi o rok a půl zpět. Začalo kolečko lékařů, kde se má statečná maminka nevzdala, i když ji říkali, že jsem jen líný a vše doženu. Bohužel to nebylo dočasné období, pořád stojím ve vývoji na úrovni ročního dítěte. Navíc mě znovu čekají sádry pod zadeček, možná i operace.

Páni doktoři se ještě neshodli, co mi je a diagnózu mám stále otevřenou. Ale to je informace důležitá jen pro doktory. Moji rodiče nechtějí a nemohou čekat a dělají maximum, abych se posunul kupředu. 

Máma musí být se mnou a táta furt pracuje, abych mohl v terapiích pokračovat. Každý můj úsměv, obejmutí, soustředěný pohled na své blízké je pro nás velkým úspěchem. Prosím, pomozte mi chápat „váš svět“.