Dnes 19letá Katka se narodila předčasně, všechno se tenkrát zdálo v pořádku. Byla hodné a šťastné dítě. Jenže okolo 1,5 roku se začaly projevovat první zdravotní komplikace. Když Káťa začala chodit, často padala a krůčky jí dělaly velké problémy. Na genetice nakonec diagnostikovali Ehlersův-Danlosův syndrom, který se projevuje volnými klouby a vazy. Později se přidalo autoimunitní onemocnění. Dnes žije aktivní život na vozíčku.

A právě na doplatek nového vozíku založila sbírku. „Nový elektrický vozík je jedna z nejpotřebnějších věcí, které musím vyřešit. Sice mám jeden doma, ale rozměrově už mi nevyhovuje. Pokud se mi povede sehnat doplatek, budu si moct pořídit speciální model, který mě bude umět postavit, dát do lehu, naklonit a celkově polohovat. To uleví mým kyčlím a bude se mi hodit také ve škole.

Celkový rozpočet úhrady vozíku činí 457.387,- Kč, klient doplácí203.160,-Kč z této částky. To bohužel není v mých ani mamčiných silách. Obracím se proto na vás, milí dárci, a všem moc děkuji za podporu!"

Katčin příběh

Přestože mi lékaři diagnostikovali Ehlersův-Danlosův syndrom, nic mi nezabránilo být aktivní dítě, ať už jsem měla sádru nebo ortézu, stejně jsem byla pořád venku a bylo jedno jestli na kole, in-line bruslích anebo po svých, udržet mě v klidu bylo téměř nemožné, stejně jako teď.

V roce 2012 přišel zvrat. Po ortopedickém zákroku jsem se už na nohy znovu nepostavila. Ani to mě ale nezastavilo a stále jsem se věnovala sportu. Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě brali takovou, jaká jsem a na vozík se nedívali, zůstali se mnou. A ti, co odešli? Čert s nimi, na úplném dně poznáš pravé přátele.

V roce 2019 přišel další ošklivý pád, a to jen pár dní po 18. narozeninách. Už delší dobu jsem měla potíže spolykáním a mluvením, ale všichni to přisuzovali zhoršené spasticitě a říkali, že se to spraví. Došlo to do až do bodu, kdy jsem se nemohla najíst, a tak simě nechali v nemocnici, kde jsem se druhý den po obědě začala dusit, a to i přes kyslík. Následovalo ARO a intubace.

Celé 3 týdny si absolutně nepamatuji. Pamatuju si až jak mi udělali tracheostomii a přemístily mě dolů na box, tam za mnou chodila i nadále mamka s asistenčním psem Maxem, kamarádi z organizace Černí koně a ze Sportovního klubu vozíčkářů. I přes nepříznivé prognózy, že budu už pořád na kyslíku, jsem se nakonec trachostomie zbavila.

Tím bohužel zdravotní problémy neskončily. V Motole se potvrdilo podezření na autoimunitní onemocnění Myasthenie Gravis. Ani to mě nezastavilo a pomalu ale jistě se znovu vracím ke sportu. Momentálně studuji na gymnáziu a hraju florbal, parahokej a ještě mě láka zkusit basket a golf.

Celý můj příběh najdete tady