Domů i do stáje bez bariér

Jmenuji se Bára Vavřinová a je mi 32 let. Žiju s přítelem, mamkou a babičkou ve vesničce Úhřetická Lhota na Pardubicku. Taťka před osmi lety zemřel. Svůj život jsem zasvětila koním, jedna vyjížďka se mi bohužel stala osudnou.

Ke koním mě to táhlo od mala. S taťkou jsem jezdila do hřebčína do Slatiňan. Za poslední našetřené peníze se mamka s taťkou rozhodli pořídit mi koně. Od 11 let jsem se mohla prohánět po loukách na vlastním koni.

Odmaturovala jsem na střední zemědělské škole v Chrudimi a začala pracovat v hřebčíne ve Slatiňanech. Když můj první kůň Pegas odešel do koňského nebe, přišel Šošon, můj současný koňský parťák, a k němu přibyla kobylka Kačka. Té jsem poskytla volnou stáj a mé blízké kamarádce Monice, její majitelce, přátelskou pomoc. Před sedmi lety jsem ze zdravotních důvodů musela hřebčín opustit. O to víc jsem se mohla věnovat svému koni.

Jednoho červencového večera 2020 jsme se s Monikou vraceli z vyjížďky na koních a na poli před naší vesnicí, pár metrů od domova se mnou Šošon upadl. Smekla se mu noha po bahně, převalil se přese mě, hned vstal, ale já zůstala ležet, špatně se mi dýchalo a necítila jsem nohy.

Monča okamžitě zavolala záchranku a nastal boj o život. Čtyři hodiny na operačním sále, za několik dní zpevňující operace a úžasná péče všech v nemocnici.

Pak jsem si vyslechla lékařskou zprávu: paraplegie. Lidově řečeno: má páteř při pádu byla tak moc poraněná, že bude úspěch, když se mi v nejbližší době podaří posadit a co se týká fungování nohou, šance je mizivá.

Na to vrchní sestra v Pardubicích „Andělka Jiřinka“ pravila, že zázraky se dějí. Než mě převezli na spinální jednotku do Liberce, zařídila mi krátkou návštěvu ve Lhotě, setkání s mými blízkými a Šošonem, o kterého jsem měla ohromný strach a starost, jestli se mu po pádu nic nestalo.

Léčila jsem se v Pardubicích, v Liberci a nyní jsem v Hamzově léčebně v Luži. V každém ze tří míst se mi dostalo a dostává nezměrné pomoci a informací, učím se, jak fungovat dál, cvičím, rehabilituju a hlavně se nelituju, jsou kolem mě samí dobří lidé, zaměstnanci léčebny, rodina a přátelé.

Přežila jsem, kůň taky, a já na sobě budu makat a bojovat dál.

Ten „boj“ však bude snazší, když mi prosím přispějete na rekonstrukci sociálního zařízení a bezbariérové úpravy domu, abych se snáze „vyšvihla“ zpět nejen do života, ale časem i do sedla.

Moc děkuju všem, kteří mi jakoukoliv finanční částkou pomohou, moc si toho vážím. Barča