Pojďme společně zařídit auto bez bariér pro vojáka Pavla!

S partou dobrovolníku našeho Spolku VLČÍ MÁKY pomáháme bývalému vojákovi Pavlovi už několik let. Teď už na to ale sami nestačíme.

Pavel se statečně pere jak se zhoršujícím se zdravotním stavem, tak s úřednickým šimlem, kterému se nevejde do tabulek.

Před pár týdny ho předčasně poslali z rehabilitací domů. Jeho zdravotní stav se zhoršuje a musí musí přejít na vozík. Už se totiž neunese na berlích.

Bylo již delší dobu jasné, že to věčné tahání zcela „odpojené“ nohy jednou odrovná i ramena.

Pavel však nedostal šanci se na to připravit: už léta žádá o příspěvek na auto a ten je mu zamítán, protože ruku zvedl o 5 stupňů nad limit. ...

Ani to ale už bohužel není pravda. Vozík je sice již na cestě, ale Pavel se nikam nedostane, protože má malé, čtvrt století staré, auto.

Jak sbírka pomůže?

Našli jsme slušný ojetý Renault Espace, kam se vozík vejde, a dokonce by šla udělat úprava, aby Pavel mohl řídil sám. Jenže nad rámec skromných Pavlových úspor potřebujeme na tuhle "parádu" i tak sehnat ještě 255 000 Kč. 

Dál vypráví Pavel o svém boji s následky tragického úrazu:

„Úraz jsem utrpěl už v roce 2007. Sloužil jsem u záchranné brigády a pak u logistiky. V armádě člověk musí počítat, že se něco stane. S čím jsem nepočítal, že se o mě pak se vším všudy nepostará. O náhrady za léky, rehabilitace a snížené společenské uplatnění si s Ministerstvem obrany ČR dopisuji už dlouho. Ale tím nechci nikoho zatěžovat, jsou na tom kolegové i hůř. Já mám skvělou ženu, která kvůli mně změnila zaměstnání, skvělou dceru – zdravotní sestru, a můj syn sám vstoupil do armády a slouží vlasti – přestože si se mnou zažil, co to taky může obnášet.

Podstoupil jsem řadu operací, ne všechny vyšly. Mám voperovaný neurostimulátor, který mi pomáhá rozptylovat chronickou bolest. Až do nedávna jsem se unesl na francouzských holích. Za pomoci speciálních dlah na končetiny, bederních pásů a fixace krční páteře límcem jsem si mohl vyjít aspoň kolem domu a vypravit se na cestu k lékaři. Trochu „Robocop“, ale pořád vzpřímený. Bohužel, za ta léta takové „chůze“ mi odešla ramena. Trpím logicky i problémem s úbytkem svalové hmoty, proto jsem se snažil hýbat a cvičit, udržovat se jakžtakž soběstačný, i když to bolí, a přestože mi to ničí jiné části těla.

Tahle etapa končí, nemohl jsem dokončit květnové rehabilitace na Slapech, na které jsem celý rok čekal. Snad se tam vrátím, ačkoli na vozíku. Nevzdám se – doktoři mi řekli, že jednou skončím jako úplný ležák, ale pořád chci makat na tom, aby to trvalo další dlouhá léta. 

Moji přátelé a podporovatelé ze Spolku VLČÍ MÁKY mi v posledních letech už přestavěli koupelnu tak, že se tam vytočím i na kolečkách, a vyměnili postel, aby mě polohovací rošt přizvedl. Jenže abych se dostal dál než pár set metrů od domu, je ještě třeba auto. S manželkou máme čtvrt století starý vůz, z invalidního důchodu a bez státního příspěvku na obměnu nebylo, vozík se do něj nevejde. O invalidní příspěvek na auto jsem opakovaně žádal, ale nevešel jsem se do úřednických tabulek. Naposledy mi dávku opětovně zamítli před pár měsíci, alespoň že vozík si nemusím shánět sám.

Vlastně, je to i příležitost – když teď už musím takhle prosit o pomoc veřejnost, tak vám chci říct, že vyhlídnutý vůz, byť starší model, by pojal nejen můj vozík, ale dal by se pak přestavět i na bezbariérové řízení. Když si představím, že bych zvládl dojet k lékaři sám, anebo i odvést někam po letech vlastní ženu… To se těžko popisuje, celé ty roky jsme to nějak improvizovali, ale když už musím shánět auto pro vozík, tak mi zvedá sebeúctu, že bych ho pak mohl i sám nějakou dobu řídit.

Děkuju za Vaši případnou pomoc.“

Buďte s námi na sociální sítích!

Facebook #bezbarier #autoproPavla #bojovniknakoleckach