Vozíček pro Lukyho

Ahoj, jmenuji se Lukáš Škoda, je mi 16 let a bydlím se svoumaminkou a mladším bráškou v Jihlavě. Na svět jsem přišel předčasně v 27.týdnu těhotenství. Byl jsem skutečně malinkatý – 790 g a 33 cm. Mámdětskou mozkovou obrnu a podle lékařů jsem na úrovni půlročního miminka.Nesedím, neotočím se, ale jinak jsem veselý kluk.

Domluvit se se mnou je hodně těžké, dokážu jen „ma“ a„ba“. Ale to mi stačí, aby někdo přiběhl. Společnost moc nevyhledávám, alejsou chvíle, kdy jsem za společnost dětí velice rád. Miluji pohádky i sport vtelevizi.

„S vaší pomocí bych ráda pořídila mechanický vozíčekpro mého syna. Se starým vozíkem jsme 7 let spokojeni, ale bohužel nastalčas vyměnit ho za nový – větší a skládací. Jeho cena je vyšší, jelikož jeodlehčený a Luky je prakticky ležák, takže musí být ve vozíku patřičněpřipoután a mít tam své pohodlí.

Pokud se vyberou penízky nad rámec, využijeme je na nákupnového lehátka do sprchového koutu,“ děkuje všem dárcům maminka Katka.

Příběh maminky

Ve svých necelých 22 letech jsem čekala na svůj prvníuzlíček štěstí. Od začátku bylo dle doktorů mé těhotenství naprosto v pořádku.V těch letech mi ani nedošlo, že by se mohlo něco stát. Těšila jsem se nazdravé v termínu narozené mimčo, jak ho přivítám na světě, budu ho poporodu držet v náručí...

Ve 27tt jsme dostala bolesti. No, vyčítám si, že jsemnezašla k doktorovi dříve. Při návštěvě mi bylo řečeno, že to tak strašnénebude, ale já už měla strach, s mým tělem se dělo něco, co nebylo v plánu.Manžel mě dovezl do nemocnice, tam mi dali kapačky, vzali krev, udělali miveškeré vyšetření a čekalo se.

Když se najednou ve dveřích objevili hned dva doktoři sprimářem v čele, dostala jsem strach. „Maminko, je mi to líto, ale máte vplodové vodě infekci,“ zaznělo pokojem. Nevím, co se dělo poté, dnes už mivše strašně splývá, ale vím, že jeden lékař mě chtěl poslat rychlou do Brna,druhý ne, že už je to riziko, nakonec jsem jela.

Lukášek se druhý den v Brně narodil. Tak malé miminkojsem snad v životě neviděla, stále jsem nechápala, jak se to všechno mohlozvrtnout. Koukala jsem na něj a plakala. Následovalo plno vyšetření a užjen a jen čekání. Jenže nastaly komplikace, krvácení do mozku a k tomu ještětrombóza dolní duté žíly. Převoz do Černých Polí... a další čekání, já jiždoma.

Volala jsem každý den, dvakrát za týden jezdila a čekala najednu krásnou větu: „Už čůrá! Přišel sice o jednu ledvinu, ale jinak jestabilizovaný.“ Problémů bylo ještě spousta, nechtěl jíst, byl strašnědlouho na kyslíku.

Lukáše