„Po letech strachu našla odvahu odejít.“ Nový začátek pro Míšu a její děti

Jmenuji se Míša, je mi 47 let a jsem maminka tří skvělých dětí – Jirky (17 let), Kačky (13 let) a Tomáška (12 let). Už dvanáct let je vychovávám sama.

Náš život se navždy změnil v roce 2013, kdy jsem po letech strachu našla odvahu a s dětmi utekla od agresivního partnera, který nás dlouhodobě fyzicky i psychicky týral. Nebylo to jednoduché, ale dokázala jsem se postavit za sebe i za děti, a náš případ nakonec skončil u soudu, kde nás konečně potkala spravedlnost. Agresor byl odsouzen k nepodmíněnému trestu.

Rok jsme žili v azylovém domě pro oběti domácího násilí. Bylo to místo, kde jsme se poprvé po dlouhé době cítili v bezpečí. Učili jsme se znovu žít, žít bez strachu, bez křiku, bez bolesti. Měli jsme obrovské přání, najít svůj vlastní domov. A to se mi podařilo. Získala jsem městský byt a začali jsme od začátku. Kromě pár kusů oblečení jsme neměli nic. Vybavit byt bylo těžké, protože většinu nábytku jsem sháněla z druhé ruky přes inzeráty. Ale měli jsme místo, které jsme mohli nazývat domovem.

V tomto bytě jsme prožili osm let klidu. Jenže před dvěma lety se všechno začalo bortit. V lednu 2023 jsem prodělala náročnou operaci kyčle a hned poté přišla první rána. Oznámili nám, že se musíme z bytu vystěhovat. Městský byt šel do prodeje. Nabídli nám jiný, ale smlouvu nám po roce neprodloužili. Opět jsme čelili hrozbě bezdomovectví. Azylové domy byly plné. Možnost, že bych musela děti dát do Klokánku a sama skončila na ubytovně, pro mě byla noční můrou.

Z nouze jsme vzali byt v neobyvatelném stavu. Plíseň, díry ve zdech, zničené podlahy, nazývali jsme ho „jeskyně“. Opravy spolkly všechny naše úspory, topili jsme dřevem a já byla na pokraji svých fyzických i psychických sil. Ale měli jsme střechu nad hlavou.

Bohužel jsme začali postupně upadat do chudoby. Nejednou jsme byli i bez jídla, a moje zdraví začalo kolabovat. Po nastěhování se u mě naplno rozvinul syndrom vyhoření a přidala se i Disociativní porucha. A pak přišla další rána. Majitel dům prodal a my se opět museli do konce června vystěhovat. Přesto jsem to znovu nevzdala.

Po týdnech zoufalého hledání jsem našla nový byt. Čistý, světlý, s topením a teplou vodou. Máme konečně nájemní smlouvu na dobu neurčitou, je to jako sen. Po tolika letech strachu a nejistoty máme nový, důstojný začátek. Ale ten začátek je doslova od nuly.

Byt je úplně prázdný a my už nemáme žádné úspory. Vše padlo na kauci a stěhování. Potýkám se dál s následky traumat a mé možnosti pracovat jsou omezené. Nemáme postele, skříně, lednici ani pračku. Děti spí na matracích na zemi. Naší největší touhou je, aby měl každý z nich konečně svou postel, svůj kousek soukromí, své bezpečné místo.

A právě s tímto vás chci poprosit o pomoc.

Každá koruna nám pomůže přiblížit se tomu, co je pro většinu lidí samozřejmostí – domovu, kde se můžeme cítit v bezpečí a důstojně žít. Děti toho zažily víc, než by si kdy zasloužily. Pomozte nám vytvořit z tohoto nového bytu skutečný domov. Takový, kde se budeme smát, odpočívat, žít, a kde nebudeme muset znovu začínat od nuly.

Sbírka bude použita na pořízení základního vybavení: postelí pro děti, lednice, pračky, skříní a dalších nezbytných věcí, které nám umožní žít jako obyčejná rodina.

Za každou pomoc, i tu nejmenší budeme nesmírně vděční. Dáváte nám tím víc než jen věci. Dáváte nám naději.

Děkuji za každou podporu, která nám pomůže udělat tuto poslední, ale nejdůležitější cestu, a to cestu k opravdovému domovu.

S pokorou a vděčností,

Míša s Jirkou, Kačkou a Tomáškem