Auto pro Tedíka

Když se náš syn Teodor narodil, nedýchal, což přivodilo trvalé vážné zdravotní následky. Přes to je však veliký bojovník, který toho za svou nelehkou cestu už spoustu překonal.

Vzhledem k Tedíkově stavu jsme začali potřebovat automobil. Do MHD s malým nesmíme a k lékařům nás musí vozit sanitky.

Na výlet nebo k prarodičům nás však sanitka nevezme, a tak bychom se rádi obrátili na vás. Automobil nemáme, dosud jsme ho nepotřebovali, rádi jsme cestovali vláčkem a na cestování po Praze nebyl třeba.

Podle lékařů a nutného prostoru pro všechny přístroje, které náš Tedík potřebuje, musíme vybírat auto typu MPV, či velké rodinné auto (mini-dodávka). To je totiž snadno předělatelné na auto s boční rampou pro vozík.

Taková auta, když jsou bazarová a mají ještě chvíli bezpečně sloužit, začínají na cenách kolem 800.000,- a státní příspěvek je bohužel až od 3 let věku postiženého dítěte. Budeme moc vděční, pokud se díky Vám jakkoliv přiblížíme k potřebné částce, pokud ji přesáhneme budeme si moci dovolit i další úpravy auta, které budou časem potřeba.

Moc děkujeme,

Jakub, Dorotea, Šarlota a hlavně Teodor Zůnovi

Tedíkův příběh

Čekali jsme úplně zdravého kluka. Tedík se narodil ve 39 týdnu, takže byl krásné donošené miminko. Vůbec netušíme, kolik po narození vážil nebo měřil. To v tu chvíli nebylo vůbec důležité, protože nedýchal...

Byl okamžitě převezen na JIRP ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Podstoupil hypotermii. To znamená, že mu v umělém spánku snížili tělesnou teplotu o několik stupňů. Cílem tohoto zákroku je, zachránit v mozku, co jde. Nebylo ale vůbec jisté, že Tedík přežije noc.

Seděli jsme u postýlky v nemocnici a drželi Tedíka za ruku. Těšili jsme se, že ho po třech dnech začnou vracet na normální teplotu a poté i probouzet. Připadalo nám to nekonečné. Když konečně Tedíkovi začali snižovat dávky sedativ, nic se nedělo. Tedík neměl žádné viditelné projevy, reflexy, samostatné dýchání, pohyby, nic...

Byl to veliký šok. Do toho všeho přišla první vlna Covidu, omezování a následný zákaz návštěv. Nic horšího jsme v životě nezažili. Nemohli jsme u něho být a doufat, že vnímá naši lásku a že mu to dodá sílu bojovat.

Když se po několika týdnech začalo vše uvolňovat a směli jsme s ním být alespoň patnáct minut denně, bylo nám řečeno, že se neobejde bez tracheostomie. Lékaři se snažili, aby byl bez ventilace, ale cenou bylo, že musel být prakticky denně dechově resuscitován. Tudíž po několika týdnech dostal termín a podstoupil operaci. Na tu ale reagoval velmi špatně.

Opět musel být několikrát resuscitován a tentokrát i srdeční resuscitaci a málem to nepřežil. Lékaři nás přesvědčovali, abychom přistoupili na DNR status (znovu neresuscitovat). Podle nich se jednalo o marnou péči a Tedík by jen trpěl. Díky Bohu to ale zvládl a byl stabilizován.

Pokračování v přiloženém odkazu...

Tedíkův deník

Tedíkův příběh